Hned po ránu mi telefonuje kolegyně z pobočky, na kterou jedenkrát týdně dojíždím. Diskutujeme o postupu v případu, který jsem si pracovně nazval „Klientka se ztratila z evidence“. Název vlastně obsahuje celý problém. Klientka přišla s tím, že jí nebudou vyplaceny dávky, protože se ztratila z počítačové evidence úřadu. S tímto ji poslali domů. Žádné hledání, žádná náprava, žádná šance, nic. S kolegyní jsme se shodli, že je to velmi podivná situace, a domlouváme se, že klientku na úřad doprovodí a ověří si informace.
Mezitím dopisuji „odborný“ článek, ve kterém analyzuji šíři a dopad požadavků bezúhonnosti v právním řádu ČR. Zjištění jsou zajímavá a článek natolik obsáhlý, že jej musím výrazně krátit. Pracuji na něm již pár týdnů. Notnou dávku času také zabere do článku zahrnout všechny podmínky publicity donora projektu, na němž toho času pracuji. Loga, informaci o financování, odkazy. Podle mého názoru jsou tyto informace pro čtenáře článku naprosto zbytečné, ale přes pravidla publicity prostě nejede vlak.
Když zjišťuji, že má pozornost při psaní lehce upadá, dojdu si raději uvařit kávu, a protože uzávěrka článku je daleko, vrhám se na jiný úkol. Podmínky přidělení grantu Magistrátem hlavního města Prahy. Pravidla mají skoro 20 stran. Jsou velmi podrobná a jdou do takových detailů, že je například nutné žádost o grant zaslat jednou elektronicky na e-mail a jednou vytištěnou poštou. Papírů se prostě nezbavíme.
Zvoní telefon, kolegyně je právě na cestě z úřadu. Z toho, co mi sděluje, mi padá příslovečný kámen ze srdce. Klientka se z evidence neztratila! To, co se z počítačové evidence ztratilo, nebyly údaje o klientce, ale nějaký blíže neurčený protokol. K čemu byl protokol včera potřeba, to už kolegyně nezjišťuje. Ani již neřeší, proč očividně zmatenou klientku poslali z úřadu domů s nepořízenou. Prý je na úřadě nová referentka. Problém zažehnán. Jsem opravdu rád, protože představa několikatýdenní nápravy, po kterou by klientka nedostala dávky, na něž má nárok, je velmi nepříjemná. Dobře, zpět ke grantu. Informaci jsem pro kolegu fundraisera zjistil a domluvíme si schůzku na magistrátu.
Zvoní pevná linka, zoufalá a uplakaná paní. Exekutor zablokoval bankovní účet, na který jí chodí mzda. Nemá jak živit svého šestiletého syna. Během pětiminutového hovoru jsem paní sdělil, jaká práva exekutoři mají a jaké možnosti má paní. Exekutorem zvolený postup je bohužel po právu. Bere si na mě mobil a děkuje. Zní klidněji.
Na monitoru mi blikne e-mail. Na (jinou) pobočku dorazil klient, který se přes půl roku neobjevil. Dlouze vzpomínám, o co vlastně šlo. Klient v rekonvalescenci po operaci ramene chtěl žalovat zaměstnavatele pro újmu na zdraví. Pracoval ve skladu a poškodil si ne zcela zahojené rameno. Informace o neúspěchu na klienta „čekala“ již celý půlrok. Když klient nyní znovu přišel, kolegyně (opět jiná) mu ji sděluje. Rozčilený klient odvětí, že je spojená s onou firmou, kde si zranil rameno. Domlouváme se, že klientovi zatelefonuji já. Právníci prý mají větší autoritu. Po pětiminutovém telefonátu, kdy jsem opakovaně vysvětloval, že žaloba absolutně nemá smysl, protože s nezahojeným ramenem prostě těžké věci zvedat neměl, se dozvídám, že jsem také napojen na firmu a klient s námi končí. Klientovi pouze odvětím, že na to má právo a že mu připravím seznam advokátů ve městě. Tuše, co mu kdokoli z nich řekne, přeji hezký den.
Dobře, zpět k počítači napsat odvolání…
MIROSLAV MRÁZ
pracuje jako právník v neziskové organizaci
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
