„Zvláštnost věcí tady ve vás vyvolá tiché vzrušení, jež není možné popsat – dojem tajuplnosti, který ve vás vyvstane, pouze když se setkáte s něčím naprosto neznámým,“ napsal o své návštěvě Japonska v roce 1890 spisovatel Lafcadio Hearn. A platí to stále. Tokijský mezinárodní filmový festival (TIFF), který letos slavil 30. narozeniny, je jen dalším malým příkladem oné magické odlišnosti.
Člověk na ni narazí u drobností, třeba hned při snaze získat novinářskou akreditaci. Po vyplnění mnohastránkové přihlášky a zaslání kopie publikovaných článků přijde strohý e-mail, že žádost bude 14 dní prozkoumávána – a žádné dotazy, než pošlou výsledek! Akreditovaného novináře však čekají dobré časy, běda mu ale, pokud přichází na rozhovor o pouhých pět minut dříve. Asistenti mu opakovaně volají a než vyjede výtahem do 49. patra, přijdou mu ještě tři esemesky s dotazem, kde vězí. Jinak je atmosféra vesměs přívětivá, u vchodu každého z devíti sálů stojí tři uvaděči, kteří diváky vpustí s poklonou, aby se s nimi při odchodu znovu poklonou a srdečným poděkováním rozloučili.
„Vy nemáte faxové číslo?“ diví se zaměstnanci press centra a nemohou pochopit zmínku o tom, že Evropa faxy už dávno pohřbila. „A ještě vizitku, kudasaj.“ Ano, jistě, vytahuji alespoň onu všemocnou kartičku z tvrdého papíru, na kterou si člověk může nechat natisknout v podstatě cokoli. Japonci však pořád chovají vizitky v nesmírné úctě.
Většina projekcí a doprovodných akcí se koná v moderním komplexu Roppongi Hills…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
