Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Politika, Rozhovory

Členka Pussy Riot: Nemám čas myslet na vlastní bezpečnost

S Marijou „Mášou“ Aljochinovou o tom, že kdokoli může být členem Pussy Riot

Marija „Máša“ Aljochinová • Autor: Profimedia.cz
Marija „Máša“ Aljochinová • Autor: Profimedia.cz

Členka Pussy Riot Marija „Máša“ Aljochinová bude jednou z hvězd letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, který začíná 27. října. Při této příležitosti odemykáme exkluzivní rozhovor, který jsme otiskli v minulém Respektu.

Nejprve si vyjasněme pojmy. O vás a o Naděždě Tolokonnikovové se někdy píše jako o bývalých členkách Pussy Riot, což ale zjevně není pravda.

Kdokoli může být členem Pussy Riot, počet členů se navíc mění v závislosti na tom, co děláme. Na různých akcích se podílejí různí lidé. Takto úzké vymezení našich aktivit je navíc trochu mimo, protože se věnujeme tolika dalším činnostem, hlavně nezávislé žurnalistice a boji za práva vězňů.

Zůstáváte nicméně v kontaktu s členkami Pussy Riot, s nimiž jste vystoupily před třemi lety na proslavené performanci v moskevském chrámu Krista Spasitele? Třeba s Káťou Samucevičovou, která byla odsouzena společně s vámi?

Jsme s nimi v kontaktu, třeba právě Káťa se soustředí hlavně na feministická témata, což nás dál spojuje, protože my nyní hodně pomáháme vězeňkyním. V budoucnu chystáme i nějaké nové společné projekty.

Brzy to budou dva roky, co vás a Naďu Tolokonnikovovou propustili z vězení. Jak vás ta zkušenost změnila?

Mnohem víc teď rozumím tomu, jak celý systém funguje. Měla jsem jedinečnou možnost ho poznat zevnitř a díky tomu dnes můžu pomáhat lidem v podobné situaci. Taky jsem se tam naučila mluvit s ostatními mnohem jednodušším jazykem. A zjistila jsem, že dodat běžným lidem pravdivé informace může být velmi efektivní metoda, jak věci měnit. Možná dokonce účinnější než metody, které jsme používaly v minulosti.

Čemu konkrétně jste porozuměla?

Že vězeňský systém funguje stejně jako vláda. Lidé, kteří rozhodují, nemají zájem na dialogu, na jakémkoli kompromisu. Po anexi Krymu se to celé ještě zhoršilo: řada organizací hájících lidská práva byla rozdrcena, mnoho lidí donuceno k emigraci.

Vy jste je přece jako vězeňkyně k několika kompromisům dokázala donutit. Vymohla jste si, aby vám povolili přístup ke knihám, k Havlovi nebo Solženicynovi, nebo abyste před a po každém setkání s právníkem nemusela podstupovat gynekologické prohlídky. Jak se vám to podařilo?

Dokázala jsem to tak, že jsem si prostě pečlivě přečetla zákony.

Ruské úřady však ne vždy zákony respektují.

Nerespektují je velmi často, ale čas od času je možné je k tomu donutit. Nicméně nebyla to jen moje zásluha, stál za mnou celý tým a měla jsem podporu ze světa, což taky hrálo roli. A díky finanční pomoci jsem si mohla najmout dobré právníky. My jsme měly velké štěstí v tom, že náš případ i následné propuštění sledoval celý svět. Takové štěstí drtivá většina vězňů a vězeňkyň nemá. Takže teď využíváme tohoto privilegia a nasbíraných znalostí a zkušeností, abychom těmto lidem pomohly.

Po propuštění jste byly terčem několika násilných útoků. Zbili vás muži v kozáckých uniformách během protestu na olympiádě v Soči, pak vás napadli útočníci v restauraci v Nižním Novgorodu… Jak často se ocitáte v takovýchto situacích?

Naštěstí už tolik ne, násilí hrozí hlavně během demonstrací. Ale když vyjedeme někam do regionů, tak nás hodně napadají verbálně. Nedávno jsem navštívila Kostromu, což je menší město nedaleko Moskvy, a než jsem přijela, televize odvysílala několik reportáží o tom, že přijíždí „nemorální americká k***a“, která tam plánuje vyvolat revoluci, jako byla na Majdanu. V Kostromě! Je to vlastně legrační.

Vidím, že to berete s humorem.

V Rusku to jinak brát nelze, člověk by se musel oběsit. Dokážu se obejít bez peněz a dalších věcí, ale humor je v tom, co dělám, naprosto klíčový.

Cítíte se nicméně bezpečně? Vražda Borise Němcova přece musela být jasnou připomínkou toho, co všechno se může stát.

My víme, že pokud nám někdo bude chtít ublížit, prostě to udělá. Ale protože takto žijeme už nějaký ten pátek, tak na to prostě nemyslíme. Navíc mám hrozně práce, nemám tedy čas myslet na vlastní bezpečnost. Ale vražda našeho přítele Borise Němcova samozřejmě představovala pro Rusko zásadní zlom, podobně důležitý jako anexe Krymu. To nebyla obvyklá vražda v tichosti, zemřel doslova u zdí Kremlu a každý ví, kdo je za jeho smrt odpovědný. Byl to jasný signál všem opozičním politikům a aktivistům, kteří nahlas nesouhlasí s prezidentem Putinem, co mohou očekávat.

Ale jinak jsem po jeho smrti nepřijala žádná speciální bezpečnostní opatření. Jen každý měsíc chodím na ten most si připomenout jeho památku a doufám, že bude jednou po něm pojmenován.

Poznávají vás běžní Rusové na ulici? A jak na vás reagují?

Většina lidí, kteří mě oslovují, podporuje to, co dnes děláme. A řada lidí i nabízí pomoc.

Chceme vyzkoušet všechno

Po propuštění z vězení jste založily nezávislý zpravodajský server MediaZona. Proč?

Uvědomily jsme si, jak jsou pravdivé informace důležité. A taky že je třeba zkoušet různé cesty, jak věci měnit. Kromě toho by nás nudilo dělat dnes to, co jsme dělaly před čtyřmi lety.

Uvědomily jsme si, jak jsou pravdivé informace důležité. A taky že je třeba zkoušet různé cesty, jak věci měnit.

Takže z punkerek, které se kdysi specializovaly na šokující performance, se staly seriózní novinářky?

Není to zcela přesné. Jen jsme velmi výrazně rozšířily svůj záběr: nevěnujeme se pouze žurnalistice, ale i lidskoprávnímu aktivismu a pořád taky hudbě. Nakonec mně je teprve sedmadvacet, Nadě pětadvacet – chceme vyzkoušet všechno! Teď chystáme spuštění videosekce.

Podařilo se vám sestavit tým plný respektovaných novinářů. Jak jste je přesvědčily, aby šli do takto riskantního projektu?

Máme skutečně skvělý tým, nejlepší novináře v Rusku. Nemusely jsme je přesvědčovat. Jednak se jim projekt líbil, a všichni někdy rádi riskujeme. A pak taky řada z nich přišla o práci, protože pravdivě informovali o anexi Krymu.

Pokoušely se úřady MediaZonu zakázat, nebo jí nějak komplikují existenci?

Nás překvapilo, že jsme vůbec dostali vládní licenci, a trochu nás překvapuje, že dál existujeme. Řada novinářů i opozičníků nám říká, že jsme pro ně dnes hlavním zdrojem nezávislých informací, což nás samozřejmě těší.

Běh na dlouhou trať

Vedle MediaZony jste založily také organizaci Zona Prava, která mimo jiné činnosti také pomáhá vězňům. Kolik máte momentálně klientů?

Právě se zabýváme asi dvaceti případy, polovina z nich už doputovala k Evropskému soudu pro lidská práva. Pracuje na nich tým právníků, spolupracovníky máme v patnácti městech po celém Rusku. Ale nejde nám jen o pomoc konkrétním lidem – zrovna dokončujeme velký výzkumný projekt, který detailně analyzuje podmínky a celkovou situaci ve všech třinácti stech ruských vězeních. Bude to první studie svého druhu, s interaktivní mapou a spoustou informací.

Soustředíte se výhradně na politické vězně?

Ne. Pokud se na nás někdo obrátí a je jasné, že je terčem násilí nebo nefér zacházení, tak mu pomůžeme. Někdy pomoc sami nabízíme. Nyní se kupříkladu zabýváme případem devatenáctiletého chlapce, jenž se náhodou nacházel v blízkosti aktivisty, který před časem natřel žlutou a modrou barvou – tedy barvami Ukrajiny – hvězdu na vrcholu jednoho z mrakodrapů v Moskvě. Nijak se toho neúčastnil, jen stál opodál, přesto ho nedávno soudy poslaly na dva roky a tři měsíce do vězení. Našli jsme mu právníka a dál se v jeho případu angažujeme.

Na co si obvykle stěžujete u Evropského soudu pro lidská práva? Na průběh soudního procesu?

V některých případech ano, v jiných kauzách na podmínky ve vězení.

Vy máte mimochodem u soudu dvě vlastní stížnosti: v jedné si stěžujete na okolnosti procesu, na jehož konci jste byly odsouzeny, a ve druhé na to, že nebyli nijak vyšetřeni či potrestáni muži, kteří vás zbičovali během protestu v Soči. Už jsou nějaké náznaky, zda vám dá soud za pravdu?

Zatím nemáme žádné zprávy, obě kauzy dál běží. Ale pokud by nám soud dal za pravdu, byl by to samozřejmě zásadní okamžik.

Zpět k Zoně Prava. Nakolik vám úřady vycházejí vstříc?

Dovedete si asi představit, jak vycházejí vstříc někomu, koho označují za nepřítele státu. Samozřejmě se ale maximálně snažíme, protože víme, že uspět lze, a taky se nám to už několikrát podařilo. Dosáhli jsme opakovaně toho, že byli potrestáni zaměstnanci věznic, kteří porušovali zákony. Ať už bachaři, kteří opakovaně bili vězně, nebo zdravotníci, kteří v jednom vězení bránili tomu, aby ženy, jež tam porodily, vídaly svoje děti. Také se nám podařilo vyjednat pro jednu naši klientku, že po propuštění z vězení získala zpět do péče své dítě, které bylo umístěno do dětského domova. Tyto úspěchy nám dělají radost, nicméně jako ambiciózní člověk bych si přála, aby jich bylo mnohem víc. I když je mi samozřejmě jasné, že jsme uprostřed běhu na velmi dlouhou trať.

Nemrhat časem

Jako umělkyně jste letos byly hodně vidět na mezinárodní scéně: hrály jste na festivalu v Glastonbury či v Banksyho Dismalandu, nahrály jste svoje první písně v angličtině a řešíte v nich i jiná než ruská témata. Vyplynulo to z vaší nabyté globální slávy, nebo to byl výsledek rozhodnutí rozšířit záběr za hranice Ruska?

Rozhodně to nebyl vědomý plán, celé to tak nějak vyplynulo. Jako nakonec hodně věcí, co se kolem nás dějí. Prostě nás někam pozvou, a když se nám ta pozvánka líbí, tak přijedeme.

Odmítly jste takto nějakou nabídku?

Nevybavuji si, že bychom něco odmítly.

Také jste se posunuly více do uměleckého mainstreamu. Před časem se objevily zprávy, že vám to někteří undergroundoví umělci a aktivisté vyčítají.

Já neodděluji mainstream a underground. Hrajeme jak v undergroundových klubech, tak v Glastonbury a navzájem se to nevylučuje. Naším cílem je pomáhat lidem, jak to jde, a pokud mi v tom pomůže být více v mainstreamu, je to zcela legitimní cesta. Nemáme samozřejmě problém s tím, když nás někdo kritizuje, lidé mají různé názory, ale musím říci, že mám desítky přátel z undergroundu a drtivá většina z nich nás naopak podporuje. A jakkoli nemám problém s kritikou, zároveň je klíčové, aby lidé v opozici nemrhali časem a energií na vnitřní spory. Jinak nás všechny zničí.

Vyrostly jste na britském a americkém punku, takže předpokládám, že třeba spolupráce s Richardem Hellem, ikonou tohoto žánru, pro vás musela být velkým zážitkem. Navíc když se kvůli vám vrátil do nahrávacího studia po dvaceti letech.

Richard je skvělý! Byl to samozřejmě velký zážitek, za kterým stála velká náhoda. Když jsme byly na návštěvě New Yorku, tak nás pozval na večeři a my jsme nadhodily, jestli by s námi nechtěl něco nahrát. Dala jsem mu text písně o Ericu Garnerovi (černém Američanovi, kterého loni při zatýkání udusil bílý policista – pozn. red.) a jemu se text líbil a taky s námi souhlasil v tom, že je nutné se k tomu nějak vyjádřit.

Zpíváte o oběti policejního násilí v Americe a v klipu máte na sobě uniformy nechvalně proslulých pohotovostních jednotek ruské policie. Není trochu nefér dát mezi ně rovnítko?

Hlavní poselství té písně je solidarita s lidmi, kteří se stali obětí policejního násilí, bez ohledu na to, ve které zemi se to stalo. Nejde o analýzu práce policie v různých zemích, zpíváme o obětech. Napsaly jsme ji v New Yorku – inspirovaly nás protesty, jež tam právě probíhaly. Ale plánujeme složit podobnou píseň v ruštině, protože s násilím ruských bezpečnostních složek jsme konfrontovány každý den.

Ta píseň o Ericu Garnerovi má také úplně jinou atmosféru a energii než vaše starší hudba, samy o ní mluvíte jako o industriální baladě.

Jak jsem už říkala, pro nás je nudné dělat jednu a tutéž věc dokola, takže se vyvíjíme i hudebně. A taky by nám přišlo trochu zvláštní křičet z plna hrdla o něčí smrti jako v punku.

Ale v klipu jste zase šly dost na hranu – je to jeden dlouhý záběr, v němž vás a Naďu zasypávají hlínou. Předpokládám správně, že jste na konci samy reálně nemohly dýchat?

Předpokládáte. Na konci záběru jsme několik minut dýchat skutečně nemohly. Bylo to hodně náročné – točily jsme to asi nasedmkrát, takže mi nebylo přibližně dva týdny po natáčení úplně dobře.

Objevily jste se také v americkém seriálu Domek z karet, a to v dílu, kde vystupuje postava ruského prezidenta zcela jasně odkazující na Vladimira Putina. Po natáčení jste řekly, že se tvůrcům nepodařilo Putina zcela přesně vystihnout. Nemáte obavu, že diváci pak budou hůře chápat podstatu putinovského režimu?

Nemám. Podstatu putinovského režimu ukazujeme my každý den. Ta spolupráce mimochodem vznikla tak, že nám tvůrci seriálu původně zavolali, aby s námi jen probrali ruský vězeňský systém, o kterém toho samozřejmě víme víc než oni. A až pak nám nabídli, jestli si tam nechceme zahrát, což jsme přijaly, ale ne proto, že chceme dobýt Hollywood.

Když mluvíme o lidech, kteří nechápou podstatu putinovského režimu, tak podle vás mezi ně patří i český prezident Miloš Zeman. Není to ale spíš tak, že ji chápe moc dobře a prostě s ním souzní?

To nedokážu posoudit. Já vím pouze to, že být solidární s Putinem je samozřejmě hluboký omyl. Ale – jak známo – nikdo není dokonalý.

Marija „Máša“ Aljochinová • Autor: Profimedia.cz
Marija „Máša“ Aljochinová • Autor: Profimedia.cz

Ruská politická aktivistka a hudebnice. Jako členku feministické punkové skupiny Pussy Riot ji soud v srpnu 2012 odsoudil ke dvěma letům vězení. Vystoupením v moskevském chrámu Krista Spasitele se měla dopustit trestných činů výtržnictví a neúcty k náboženství. Z vězení byla předčasně propuštěna v prosinci 2013.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 43/2015 pod titulkem Nemám čas myslet na vlastní bezpečnost