Dítě to takto potřebuje vnímat, aby svět byl rozdělen na čisté dobro a čisté zlo. V pohádkách tak proti sobě stojí pohledný princ proti zlému čarodějovi, překrásná princezna proti ošklivé ježibabě. Dítě to má takto externalizované, my dospělí již nějak tušíme, že obě postavy jsou dvě polohy našeho nitra, že sami v sobě si nosíme dobro i zlo, že v každém z nás jsou světlé výšiny i propastné hlubiny. Jungiánsky řečeno, náš bílý čaroděj nosí černý plášť a černý čaroděj zase bílý plášť.
Jung se svým typickým sarkasmem vzpomíná na jedno setkání s dobrým člověkem bez poskvrnky, lidumilem, navenek po všech stranách dokonalým. „Až jsem skoro začal mít komplexy,“ jak slavný psycholog ironicky podotýká. „Pak jsem se naštěstí seznámil s jeho manželkou,“ dodává – a bylo po komplexech. Nikdo z nás nejsme absolutně dobří, v našem nepohádkovém světě mají hrdinové své chyby a zbabělci své ctnosti.
Podle Vamıka Volkana z University of Virginia se nejedná jen o teorii bez vztahu k realitě. Může nastat situace, kdy proces zvnitřnění obou postav neproběhne dostatečně a my sami pak nejsme ochotni si připustit existenci temných prostor vlastního nitra. Jako děti máme právo si idealizovat matku jako „dobrou matku“ a sami sebe jako neproblematicky dobrou bytost, v procesu dospívání bychom již měli zaujmout diferencovanější pohled. Pokud proces neproběhne zdárně, pak v hledání příčin zla ve světě pátráme všude mimo sebe. Vzniká pak dualistický svět, my, děti světla a majitelé konečné pravdy,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
