Kvóty jsou teprve začátek

Proti návrhu šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera na povinné přerozdělování uprchlíků mezi státy EU lze vznést jednu zásadní námitku: není dost ambiciózní. Komise navrhuje, aby se mezi sebou evropské země spravedlivě postaraly o 160 tisíc běženců, jenom Německo přitom mluví o přijetí nejméně 800 tisíc uprchlíků a jenom ze Sýrie jich před válkou utekly zhruba čtyři miliony.

I z těchto čísel je jasné, že Junckerův návrh je především humanitárním a politickým gestem. Pro běžence, kteří již v Evropě jsou, jde o zásadní změnu k lepšímu. Pro evropské státy, které nesou hlavní zátěž migrační vlny, je to zase vzkaz, že je v tom zbytek kontinentu nenechá. Ale i když se z pohledu některých zemí včetně Česka Junckerův požadavek zdá šokující, Evropa se ještě neodhodlala k reakci, která by odpovídala skutečnému rozsahu krize.

Přijetí uprchlíků je řešením pro ty, na něž se dostane.

Nejčastějším argumentem odpůrců kvót je tvrzení, že přijímání uprchlíků nic neřeší. Tato námitka není pravdivá – přijetí uprchlíků je řešením pro ty, na něž se dostane. Není to řešení spravedlivé, nahrává  „uprchlické elitě“, tedy té části běženců, jež má k dispozici potřebné tisíce eur na zaplacení převaděčům a za jízdenky, zatímco chudší většina zůstává trčet ve stále bezvýchodnější situaci v Jordánsku, Turecku nebo Sýrii. Nejde ani o dlouhodobě udržitelné řešení: přestože navrhované kvóty dnes ve skutečnosti nedosahují řádově ani desetiny procenta evropské populace (jedno procento by znamenalo přijetí pěti milionů uprchlíků), i ochotné Německo či Švédsko nakonec objeví meze své pohostinnosti.