Willkomen

Dnes je možné přejet z Česka do Německa a vůbec si nevšimnout kdysi tak přísně střežené hranice. Nikdy za posledních sto let nebyla cesta k našim západním sousedům tak snadná a bez překážek a oni nám nikdy nebyli tak blízko. A přesto obrazy přicházející minulý týden zpoza Šumavy působí jako z jiné, velmi odlišné civilizace.

Na fotbalových stadionech při zápasech Bundesligy fanoušci mávají transparenty na podporu uprchlíků. Na sociálních sítích se šíří video syrského muže, který zevnitř autobusu plného běženců natočil mávající německé starousedlíky se slunečnicemi v ruce. V Mnichově, kam vlakem z Budapešti přijely přes čtyři tisíce uprchlíků, musí policie žádat občany, aby už nenosili na nádraží žádné dary – nevědí, kam je všechny dávat. Náladu v bavorské metropoli pak ilustruje snímek, který koncem týdne obletěl svět: rozesmátý policista v zelené uniformě nasazuje svoji čepici na hlavu syrskému chlapci.

Tohle německé vítání přitom probíhá jen týden poté, co tamní úřady vydaly značně dramatickou zprávu, která si přímo říká o opačné emoce – o obavy a nejistotu. Žadatelů o azyl letos přijede dvakrát více, než s kolika berlínská vláda dosud počítala: rekordních 800 tisíc. Už dnes přitom chybějí místa v přijímacích střediscích a městům a regionům docházejí peníze na péči o nové hosty.

Loď už není plná

Není to tak dávno, co Němci strach z příjezdu neznámých lidí z dalekých a chudých krajin měli. Připomínal obavy, které dnes má i většina Čechů. Bylo to počátkem devadesátých let, kdy se stovky tisíc východních Němců stěhovaly na bohatší Západ a další stovky tisíc etnických Němců využily vládní nabídky a vrátily se hlavně z Ruska a Kazachstánu do vlasti předků. A především přicházelo ročně až čtyři sta tisíc uprchlíků z Jugoslávie a z řady míst Afriky.

„Byl to šok. Vyvolal strach, že se k nám těch lidí nahrne příliš mnoho,“ říká Klaus Bade, jeden z nejznámějším německých akademiků zkoumajících migraci. Vzpomíná, jak bulvární noviny se vztyčeným prstem upozorňovaly, že „loď je plná“, a uznávaný týdeník Der Spiegel na titulní straně oznamoval hrozivý „příval chudých“. Podobně vystrašeně a bez soucitu reagovala řada politiků: jeden zemský ministr navrhoval čapnout přivandrovalce za límeček a vyvést je ze země; druhý chtěl brzy po zbourání berlínské zdi vybudovat zeď novou, jen o něco dál na východ. Kancléř Helmut Kohl pak zdůrazňoval, že Německo opravdu není žádná přistěhovalecká země.

Část atmosféry počátku devadesátých let vysvětluje pohled do národní psychiky. „Němci se po Hitlerovi báli hlavně sami sebe. Báli se, že při jakékoli náročné výzvě opět vyvře to zlé v jejich nitru,“ vykládá si tehdejší dobu přední německý novinář Bernd Ulrich. „Proto bylo leitmotivem politiků uchránit občany před všemi velkými výzvami, tedy i před uprchlíky.“

Výsledkem byl například i přísný azylový zákon z té doby a později Německem vehementně prosazovaný evropský azylový systém známý pod zkratkou Dublin II. Chrání střed Evropy před příchodem běženců a většinu odpovědnosti přenáší na státy na hranicích schengenského prostoru.

Dvacet let po této první uprchlické debatě, která – jak již bylo zmíněno – rozšířenými obavami ve společnosti připomínala tu dnešní českou, čelí Německo mnohem vyšším počtům žadatelů o azyl. A chová se náhle úplně jinak.

Kancléřka uklidňuje, že „to zvládneme“. Média jsou plná příběhů „obyčejných lidí“, kteří běžencům pomáhají. K pomoci vyzývají pravicoví i socialističtí politici, bulvární deník Bild se v tom shodne s levicově alternativní Die Tageszeitung. „S něčím takovým jsme vůbec nepočítali,“ říká o rozšířené dobrovolnické pomoci uprchlíkům Bernd Mesovic z vedení Pro Asyl, největší neziskové organizace pracující s uprchlíky. Angažují se kosmopolitní obyvatelé velkoměst i konzervativní alpští horalové a pomalu se v médiích začíná mluvit o novém solidárním „národním hnutí“.

„My jsme soucit a solidarita. Ale nejsme řešení.“

George Chertofilis, britský dobrovolník pomáhající na řeckém ostrově Kós

Tuto náladu, kde aktivita jednoho člověka inspiruje druhého a šíří se jako pozitivní vlna Německem, podporují vrcholní politici. Začal s tím již ve vánočním projevu prezident Joachim Gauck, který tehdy vyjádřil hrdost na všechny dobrovolníky pracující s běženci a navíc občanům vzkázal: „Nebojte se! To bych chtěl v tomto roce zvolat ke všem, kdo se cítí znepokojeni vývojem ve světě a tím, že neznáme odpovědi na četné otázky. S očima naplněnýma strachem stěží najdeme řešení problémů. Budeme jen malí a zbabělí.“ Podobně mluví i další čelní politici. Naposledy Angela Merkelová děkovala každému, kdo ve volném čase pomáhá s integrací uprchlíků: „Čím více lidí bude pomáhat, tím bude naše společnost silnější.“

Hrdí imigranti

Německo – tak jako žádná společnost – samozřejmě není žádný bezchybný vzorňák. „Je tu velmi hlasitá menšina, která příchod dalších cizinců odmítá,“ uznává výzkumník Klaus Bade. Letos už došlo k více než třem stovkám útoků na ubytovny, kam měli být žadatelé o azyl nastěhováni. V desítkách případů ubytovny hořely a v některých částech Německa je policie v neustálé pohotovosti. Bezmála čtvrtina útoků na ubytovny se odehrála v jediné spolkové zemi – v Sasku, kde žije v přepočtu na obyvatele nejméně cizinců i nejméně uprchlíků.

V posledním srpnovém průzkumu společnosti Infratest dimap podpořilo 38 procent Němců (47 procent v bývalém východním Německu) názor, že by jejich země měla přijímat méně uprchlíků. Tábor odpůrců otevřenosti běžencům se ve srovnání s počátkem roku zvýšil o 17 procent. Přesto je prozatím jasně převažujícím trendem klid a vstřícnost, s nimiž Němci přistupují k úkolu, který Angela Merkelová považuje za obtížnější rébus než řeckou krizi.

Bernd Ulrich z týdeníku Die Zeit, který je jedním z nejpronikavějších interpretů merkelovského Německa, během rozhovoru zdůrazňuje nové německé sebevědomí. „Němci se přestali bát sami sebe, toho jedu ve svém nitru.“ Během domácího mistrovství světa ve fotbale 2006 pocítili, že jsou už ve světě oblíbení, a nekřečovitě slavili svoji otevřenost. Během eurokrize poprvé vystoupili z mocenského stínu a Angela Merkelová se otevřeně stala lídrem Evropy – a vypjaté chvíle prozatím zvládla.

Všech těch úspěchů Německo dosáhlo i s miliony nových cizinců, ze kterých mělo počátkem devadesátých let tolik lidí obavy. Řada tehdy očekávaných problémů nepřišla, nevznikla třeba předměstská ghetta známá ze sousední Francie. „Většina Němců už považuje život v kulturní různorodosti za něco naprosto normálního,“ tvrdí migrační expert Klaus Bade.

Německo se během těchto dvaceti let stalo globálněji uvažující zemí. Přibývá studentských výměn a pracovních stáží, díky nimž mladí lidé mohou nějaký čas žít na jiných kontinentech. Na školách a také v médiích je ve srovnání s Českem kladen mnohem větší důraz na kontinuální zpravodajství o mimoevropském dění. Lepší porozumění světovým trendům a událostem dodává větší jistotu a orientaci i v dnešní krizi.

„Chci, aby vlády arabských zemí – ne těch evropských – viděly, co se stalo mým dětem, a začaly pomáhat.“

Abdulláh Kurdí, otec chlapce, utonulého na ostrově Kós

Podle Bernda Ulricha k dnešní otevřenosti vůči uprchlíkům paradoxně přispěla i debata po vydání kontroverzního bestselleru Thila Sarrazina, který kritizoval nadměrnou imigraci. „Druhá generace přistěhovalců se tehdy poprvé ozvala. Televizní debaty byly náhle plné hostů s tureckými jmény, žen s šátkem na hlavě, zkrátka cizinců, kteří předtím byli nenápadní. Teď otevřeně vystoupili, byli hrdí na svůj migrantský původ a ukázali divákům svou úspěšnou integraci.“

Potomci přistěhovalců se v minulých letech stali stále viditelnější součástí každodenního života: jsou aktivní v komunální politice, hrají detektivy v oblíbených seriálech nebo přinášejí televizní zprávy z válečné Ukrajiny.

Právě se měníme

To všechno ale nemění nic na tom, že naše sousedy čeká nesmírně náročný úkol, pod jehož tíhou se nálada v zemi klidně může zvrátit. „Musíme si dát velký pozor, aby nevznikla ghetta, sociální problémy, kterých budeme za deset let litovat. A abychom to zvládli, tak musíme přemýšlet úplně jinak, ve velkých obrysech,“ řekl ministr vnitra Thomas de Maizière (CDU) v dlouhém rozhovoru, který vyšel ve čtvrtečním vydání týdeníku Die Zeit. „Musíme si zkrátka zvyknout na to, že se naše země změní.“

Nyní není dost bytů, ve kterých by uprchlíci mohli bydlet, zvláště ve velkých městech, kde si snáz najdou práci. Není ani dost úředníků – ministerstvo obrany prozatím zapůjčilo své administrativní pracovníky zahlcenému úřadu zpracovávajícímu žádosti o azyl. Chybějí také učitelé schopní pracovat s dětmi z jiných kultur a více zaměstnanců bude potřebovat i tajná služba. Pro případ, že se mezi uprchlíky vmísili i náboženští extremisté. Podle ministra bude integrace dnešních uprchlíků náročnější než v minulosti – poprvé do Německa přijdou stovky tisíc imigrantů z arabských zemí a 15 až 20 procent uprchlíků je podle jeho slov fakticky negramotných.

Na všech německých ministerstvech proto v těchto dnech probíhají analýzy vedené několika otázkami: Co přesně bude k lepší integraci těchto uprchlíků potřeba? Která pravidla se dají zjednodušit, aby bylo snadnější jim pomáhat? Jak změnit financování, aby tolik odpovědnosti neleželo na městech a spolkových zemích? Výsledek tohoto byrokratického auditu – a tedy cenu za integraci nových uprchlíků – zatím veřejnost nezná.

Thomas de Maizière však v rozhovoru s Die Zeit uvádí několik svých představ. Chce výrazně urychlit rozhodování o tom, kdo dostane a kdo nedostane azyl. Odmítnutí žadatelé – tedy ekonomičtí migranti, nejčastěji z Balkánu – mají být mnohem rychleji vraceni do svých domovů. Zmiňuje dále komplikované stavební předpisy, které vedou k tomu, že od prvních stavebních plánů do nastěhování nájemníků průměrně uplyne pět let – příliš mnoho v dnešní době.

Podobně aktivní je v těchto dnech také ministryně práce a sociálních věcí Andrea Nahlesová (SPD). Chce na úřadech práce vyškolit specialisty, kteří budou chodit do uprchlických zařízení, zjišťovat kvalifikaci uprchlíků a propojovat je s podnikateli. Také chce změnou zákona dosáhnout toho, aby každý žadatel o azyl, který se v Německu vyučí a najde práci, mohl v zemi zůstat – i když získá jen dočasnou ochranu nebo bude jeho žádost po delším procesu odmítnuta. Má to motivovat firmy, aby do vyučení žadatelů o azyl bez obav ze ztráty investice vložily čas a peníze.

„Jestli Evropa selže v otázce uprchlíků, už to nebude Evropa, v níž si přejeme žít.“

Německá kancléřka Angela Merkelová

„Může nás to osvobodit od některých našich strnulých procedur,“ hledal v citovaném rozhovoru pozitiva velkých změn Thomas de Maizière. Ovšem 800 tisíc uprchlíků prý jeho země nemůže zvládat každým rokem. Bude proto trvat na spravedlivějším rozdělení žadatelů o azyl. „Dáme v jednáních jasně najevo, že pro EU je klíčová vzájemná solidarita,“ říká ministr vnitra a dlouhodobě blízký spolupracovník Angely Merkelové nejprve dost mlhavě. „Znamená to, že třeba výměnou za pomoc s hlídáním hranic s Ruskem bude chtít od pobaltských států převzetí žadatelů o azyl?“ doptávají se novináři. „Tak jednoduché to není, ale platí samozřejmě důležité základní pravidlo všech evropských vyjednávání: Že se přece potkáváme vícekrát v životě.“