Většina Čechů vyráží do Chorvatska na dovolenou k moři, já jsem tam však nedávno byl z jiného důvodu – přednášet na výroční konferenci Chorvatské chemické společnosti v Záhřebu. Na toto regionální setkání jsem jel hlavně proto, že mě pozval můj bývalý student Mario, který si po návratu domů buduje vlastní výzkumnou skupinu v Ústavu Rudera Boškoviće. Jde o zmenšenou obdobu naší akademie věd a momentálně představuje to nejlepší, co může chorvatská věda nabídnout. Přesto jsem v záhřebském ústavu měl intenzivní pocit déjà vu a cítil se trochu jako v Praze počátkem devadesátých let. Všude je vidět dlouhodobý nedostatek peněz. Budovy jsou oprýskané a laboratoře vesměs mizerně vybavené. Místní vědě donedávna vládla přestárlá generace, která jen neochotně pouští moc ze svých rukou a místo náboru mladých vědců řeší, zda jednacím jazykem na konferenci má být chorvatština, nebo angličtina.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
