Přistání na stanici Solaris

Vítězi čtvrtého ročníku hudebních cen Vinyla se v kategorii deska roku stala skupina DVA s nahrávkou Nipomo. Objevem roku jsou ostravští Schwarzprior a počinem roku pak hudba k audioknize Solaris ze studia Needles. Právě text o jejich projektu odemykáme:  

"Houpal jsem se jako závaží obrovského kyvadla a bojoval se závratí,“ předčítá podmanivý hlas Richarda Honzoviče scénu, v níž vědec a psycholog Kris Kelvin přistává na planetě Solaris. V projevu někdejšího slavného hlasatele a dabéra převažuje seriózní věcnost, drama a napětí tu dodává syntetická hudba táhlých tónů a elektronické ruchy. Kontejner tvrdě dosedá na plošinu, jež zeje nad temným oceánem gelové hmoty nadané dosud neprobádanou inteligencí. „Stanice Solaris. Nula. Výška nula. Přistání skončeno,“ zazní strojově z vysílačky.

Klasické dílo sci-fi literatury od polského spisovatele Stanisława Lema z roku 1961, které se v průběhu uplynulých padesáti let dočkalo tří filmových zpracování, nestárne. Především proto, že jeho hlavním motivem není technologická vize budoucnosti, ale psychologicko-filozofické podobenství člověka, který je nucen čelit vlastnímu nitru. Důkazem schopnosti mluvit napříč desetiletími je i aktuální audiokniha, kterou ve spolupráci s vydavatelstvím Tympanum připravila dvojice mladých experimentálních hudebníků: Adam Boháč a Jonáš Rosůlek ze studia Needles.

Dvacet let starý Honzovičem načtený záznam Solaris jim učaroval natolik, že se rozhodli doplnit jej současným soundtrackem. Vzniklo tak rozsáhlé devítihodinové dílo, jež na české scéně nemá obdoby a které se mírou práce s hudbou, zvukem a dramatizací blíží více rozhlasové hře než obvyklé audioknize. Jde o zcela výjimečný způsob práce se žánry a do nominací v kategorii Počin roku jej letos zařadila i cena hudebních kritiků Vinyla.

Zároveň ukazuje možné trendy a způsoby, jimiž by se prudce se rozvíjející médium audioknihy mohlo v příštích letech vydat. Po generacích, které vyrůstaly s tuzemskou produkcí rozhlasových her a gramodesek, se na přelomu tisíciletí zdálo, že mluvenému slovu odzvonilo. Digitální technologie mu ale našla zcela nové publikum.

Experiment funguje

„Poprvé jsem ji četl asi v patnácti. Přestěhovali jsme se na ves blízko Benešova, měli jsme pomalý internet, mně se nechtělo chodit ven, a tak jsem hodně četl,“ vzpomíná devětadvacetiletý Adam Boháč na první setkání s Lemovou knihou. Naprostá fascinace sci-fi pro něj byla už tehdy typická a sdílel ji i s o rok mladším kamarádem Jonášem Rosůlkem, kterého potkával na hodinách kreslení v benešovské „lidušce“. Společně hltali a vyměňovali si komiksy jako Lobo nebo Sin City, později i cédéčka s elektronickou a taneční hudbou.

Neviděli se pak dobrých šest let, ale znovu na sebe narazili v Brně, kde Rosůlek studoval scénografii na JAMU, a během jednoho vánočního večírku tu dali dohromady hudební dvojici Fremeni. Název si – jak jinak – vypůjčili z románové sci-fi Franka Herberta Duna, kde pojmenovává fiktivní pouštní národ. Fremeni se stali místem naprosté hudební svobody, která se rozprostírá od samplování devadesátkového popu i taneční hudby až k tvrdým party beatům a úletům – což je třeba do hudby vyprávěný příběh o psovi jménem Berta, který zní, jako kdyby vznikl na dojezdu velmi bujaré noci.

Fremeni se postupně stali hvězdami uměleckých večírků, ale začali si uvědomovat, že ryze punkový přístup k věci jim nestačí. Chtěli se vrhnout i na tvorbu, která by mohla mít nějaký komerční efekt. Vymysleli si pro ni identitu: hlavičku Needles, pod níž tvoří znělky, rozhlasové spoty, hudbu k filmu i reklamě. Když při brouzdání internetem narazili na audio verzi, kterou pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé K. E. Macana načetl Richard Honzovič, zrodil se pod ní i Solaris.

Byl skoro div, že celou věc dotáhli do konce. Asi ani oni sami nečekali, že mají v sobě tolik disciplíny, aby si napoprvé poradili s devítihodinovým dílem. Ale když v rámci jedné z pražských muzejních nocí instalovali na náměstí Jana Palacha velký soundsystém a pustili z něj do prostoru kapitolu s přistáním – pouhých deset minut celkové stopáže, které upravili –, zjistili, že experiment funguje. Honzovičův projev nenesl patos obvyklý pro staré záznamy a hudební složka byla tak mocná, že dokázala na rušném náměstíčku před VŠUP přehlušit projíždějící tramvaje.

„Rozhodli jsme se, že chceme jít spíš cestou vytváření atmosféry než ilustrování zvuků, o nichž se zrovna v knize mluví,“ vysvětluje Rosůlek, který kromě toho, že studoval scénografii a následně ateliér supermédií na pražské VŠUP, je i autorem hudby k několika divadelním hrám. Zatímco hudba u audioknih slouží jako účelový předěl mezi kapitolami, Needles ji uchopili po vzoru filmového soundtracku.

Začíná se tu zmenšovat rozestup mezi vydáním papírové, elektronické a zvukové verze.

„Museli jsme si pouze dávat pozor, aby hudba nikde nepřehlušila mluvené slovo a nebyla příliš rytmická, protože i to by rušilo,“ shrnují Boháč s Rosůlkem základní pravidla, která se učili za pochodu. Klíčové scény zde získávají své hudební motivy – ambientní i v náznacích melodické. V různých obměnách se pak vracejí, má je planeta i superinteligentní oceán, stejně jako zemřelá snoubenka Harey, jež se Kelvinovi na podivné planetě zjevuje.

Tady přišli Needles i s hlavní inovací. Vystříhali z původní verze Honzovičem načtenou Harey a oslovili Renatu Honzovičovou Volfovou, dceru a taktéž dabérku, aby namluvila její roli. Ústřední motiv knihy – rozhovor blízkého mrtvého člověka s pozůstalým – tak až mrazivě věrně kopíruje způsob natáčení, Honzovič totiž zemřel v roce 2005.

Právě vrstvení časových rovin, kdy předlohu vzniklou v roce 1961 přednáší hlas z roku 1995 a doprovází hudba z 2014, dělá ze Solarisu pozoruhodný retrofuturistický zážitek. Tlumočí jej také zvuk, a o to víc posluchače vtahuje do děje i atmosféry. Syntetické zvuky tu doplňují nalezené: jako když Needles pracují pro kosmický dojem se záznamem bzučící lednice. „A jelikož je to kniha, která byla napsaná v bývalém východním bloku, tak zavírající se zatmívače pochopitelně skřípou,“ uzavírá s úsměvem Boháč.

Nechat oči odpočinout

Práce na audioknize Fremeny natolik nadchla, že by se v budoucnu rádi pustili do další; pro konkrétní titul se však ještě nerozhodli. Zatím je spíš trápí otázka, na jakém médiu jej vydat. Pro zážitek z hudby by samozřejmě preferovali vinyl, ovšem tímhle směrem se trh ani náhodou neubírá. Ještě v roce 2011 se prodej audioknih v digitální podobě blížil v Česku nule, posluchači – často odchovaní tradicí mluvených gramodesek – měli zájem výhradně o CD. O dva roky později už podíl elektronických formátů činil rovnou čtvrtinu. Svaz českých knihkupců a nakladatelů sice ještě nezveřejnil čísla za loňský rok, ale dá se více než předpokládat, že podíl digitálních audioknih opět vzrostl. Zásadní podíl na tom mělo rozšíření chytrých telefonů, které dovolují poslech kdykoli a kdekoli.

Mezi posluchači podle statistik mírně převažují muži, ale v zásadě platí, že se jedná o zaměstnané lidi v produktivním věku, kteří patří mezi čtenářsky slabou skupinu a pro poslech si kradou čas při dlouhých jízdách autem nebo domácích pracích. To je ostatně trend, který převládá i na Západě a skrývá se za rozmachem celého odvětví. Jen ve Spojených státech zažívají audioknihy už několik let po sobě růst v řádu násobků. V roce 2013 zde vyšlo 35 tisíc titulů (o rok dříve 16 tisíc). Česko má dnes k dispozici přes 2,5 tisíce titulů.

K rostoucí oblibě audioknih v našich končinách přispívá i to, že se tu pomalu začíná zmenšovat rozestup mezi vydáním papírové, elektronické a zvukové verze. Na Západě často vycházejí naráz. „Všechna klasická díla i bestsellery 20. století jsou dnes již v češtině načtené,“ konstatuje Karolina Srncová, šéfredaktorka vydavatelství Tympanum. A tak podle ní nastává vhodná doba k odvážnější dramaturgii nebo výpravě za zvukovým zážitkem, jaký nabízí právě Solaris. Snahu o novou koncepci představuje i edice Hlasy pražského studia Bystrouška, jež dává exkluzivní prostor autorským čtením žijících spisovatelů na ploše jednoho CD; loni tohoto formátu pro svůj výběr využili Jáchym Topol, Pavel Zajíček či Lubomír Martínek. Novou vlnu zájmu zažívají také archivní nahrávky Supraphonu nebo dramatizace z dílny Českého rozhlasu, které vydává Radioservis. Tedy tradice, jež se zdála být s devadesátými lety přerušená.

Ať už se však jedná o CD či digitální formát, Češi každopádně chtějí s audioknihami trávit čím dál více času – a očekávají přitom, že uslyší přesně tutéž verzi, jakou dostává čtenář. Podle Srncové tak roste poptávka po rozměrných nezkrácených četbách v rozsahu několika desítek hodin. Typickým příkladem a zároveň komerčním hitem Tympana je v tomto ohledu čtyřdílná Přemyslovská epopej Vlastimila Vondrušky, která má přes 100 hodin, nebo série Hra o trůny, na niž si posluchač musí vyšetřit 250 hodin. V době, kdy za námi informace přicházejí především vizuální formou, se tak ukazuje, že možnost poznat příběh a nechat při tom oči odpočinout, je stále lákavější.