Probouzíme se časně ráno. Je před námi poslední den školního zájezdu do Řecka. V pokoji jsou čtyři postele namačkané těsně vedle sebe – abych rozsvítil, musím přelézt přes dvě spící spolužačky. Z okna nejde vůbec žádné světlo, ani ne dva metry od něj je totiž zeď. Ale nestěžujeme si. Jsme rádi, že jsme mohli být přes noc v Aténách.
Když sejdu dolů na snídani, všechny stolky v malé jídelně už jsou obsazené a paní kuchařka má utrápený výraz – tolik lidí pohromadě tu asi ještě neměla. Po snídani nasedáme do autobusu a čekáme na opozdilce. Mezitím sledujeme nejspíš opilého pána, který přechází čtyřproudovou silnici: zapotácí se, upadne, a co je nejhorší, rozsypou se mu kovová eura. Zvedne se a před přijíždějícími auty se uklidí na chodník. Když přejedou, vratkým krokem se vrací na silnici, aby mince sebral. Tak to jde asi třikrát po sobě. Potom už jsme v autobuse všichni, opozdilci platí profesorskému sboru euro pokuty, a můžeme vyrazit.
Zastavujeme u Korintského průplavu. Paní profesorka chemie Helena je z technické památky přímo nadšená. Se Štěpánem z druháku hledíme na reklamu na bungee jumping do devadesátimetrové propasti. On by klidně skočit šel. Já pouze kdybych měl stoprocentní jistotu, že se mi nic nestane. Nechci riskovat, když nemusím.
Jedeme dál a zastavujeme v Epidauru. Bývalé lázeňské město je úchvatné. Vyučující výtvarné výchovy Andronika, poloviční Řekyně, říká, že když byla malá, byly zde jen základy. Myslí samozřejmě počátky vykopávek. Štěpán si neodpustí tichý dotaz, jestli se město teprve stavělo. V antickém divadle se skvělou akustikou musí Andronika při výkladu ztišit hlas, aby ostatní skupiny nerušila. Kousek od nás skupina teenagerů z Německa do sebe i do kamenných řad buší PET flaškami. Andronika je anglicky okřikne, ale oni nepřestávají. Její kolegyně, hudebkářka Olga, na ně proto zařve česky. Zabere to a ztiší se. Nevědí totiž, čemu se smějeme.
Jdeme si prohlédnout stadion, Olga jde až na konci skupiny. Poprosí mě, abych jí pomohl otevřít její rajec. Je vedro, chápu, že se chce osvěžit, ona má však jiný plán: Postupuje do čela skupiny a každého, kolem kterého prochází, z legrace zkropí od hlavy k patě. S paní profesorkou je veselo.
Později přijíždíme do Mykén, slunce praží a nikde ani strom, pod nějž by se dalo schovat. Andronika nám vše vykládá do nejmenšího detailu. Nikdo nás tentokrát neruší, ve starověkém městě jsme sami. Olga si najde nejvyšší místo, sedne si na kámen a místo výkladu rozmlouvá s bohy. Jsem trochu naštvaný, protože jsem trasu celého zájezdu zaznamenával pomocí aplikace na mobil. Po deseti dnech, půldruhého tisíce ujetých či ušlých kilometrů a tři hodiny před vyplutím zpět se mi vše bez varování smazalo. Cestu do Patrasu už ani nezaznamenávám, nemá to cenu.
Když do přístavního města přijíždíme, nedávné zprávy z médií dostávají nový rozměr. Po přístavu totiž běhají uprchlíci pronásledovaní policisty na motorkách. Běženci se snaží dostat pod podvozek autobusů a náklaďáků. Čtrnáctiletý Honza říká, že by je všechny poslal tam, odkud přišli. Helena mu vysvětluje, že ti lidé jsou nešťastní a nic než utíkat jim nezbývá. Vzpomenu si na bungee jumping v Korintu. Chtěl jsem stoprocentní jistotu, že se mi nic nestane. Jaké jistoty ale asi mají lidé, kteří z Afriky utíkají do Řecka a odtamtud zase dál? V duchu si přeji, aby se aspoň jednomu podařilo začít nový život, bez předsudků a válek. Když pak před půlnocí na palubě sleduji mizející pobřeží Řecka, nelze nemyslet na to, že můžu jezdit ze země do země, vracet se domů k rodině, chodit na skvělou školu s vynikajícími kantory a usínat s vědomím, že jsem v bezpečí.
Tomáš Benjamin Vojtíšek,
student 1. ročník Gymnázia
Na Vítězné pláni v Praze
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
