Recept na krásné stáří

Mezi noblesními budovami univerzitního kampusu na pražském Karlově pulzuje krásné květnové odpoledne: kolem probíhají závodníci v běhu do schodů, na trávníku se skupinka mládeže dohaduje nad rozloženým nákresem a vedle se šťastně objímá mladý pár. Radost z hezkého počasí a blížících se prázdnin je cítit na každém rohu, takže reportérova otázka, jak by si tihle natěšení mladí lidé přáli zestárnout a co pro to dělají, působí trochu jako blesk z čistého nebe. „Nad tím jsem ještě fakt nepřemýšlel,“ kroutí kudrnatou hlavou budoucí geograf Juraj a dál drží kolem ramen přítelkyni. Mnohem větší vrásky mu prý momentálně dělá zkouška z matiky, jestli sežene po škole práci – anebo válka na Ukrajině. „Stáří je ještě strašně daleko,“ směje se.

Jak by chtěla žít za čtyřicet padesát let, si zatím neplánuje ani štíhlá zrzka Anna, která ve školní kavárně bifluje biologii. Jasno má nicméně v tom, jak by žít nechtěla – v žádném domově či ústavu pro staré lidi. „V několika jsem byla a děsí mě to nulové soukromí a apatická atmosféra,“ říká dívka. Aby se tomu vyhnula, platí si už teď s rodičovskou pomocí penzijní připojištění a doufá, že si za tyhle našetřené peníze jednou zaplatí třeba ošetřovatelku.

Ve svém přání vyhnout se v pozdním věku péči zdejších institucí a léčeben pro staré není Anna rozhodně sama: podle léta se opakujících průzkumů doufá v tu samou věc osm Čechů z deseti. Novinkou ovšem je, že začíná přibývat těch,…