Je deset hodin dopoledne a mně a mé kamarádce Báře začíná čtvrtý den našeho výletu po Irsku, který s sebou bohužel přináší i starosti navíc. Do hodiny si musíme sbalit všechny věci a jít hledat místo, kde složíme hlavu následující noc. První tři dny jsme bydlely u couchsurfera – milého černocha – jen pár kroků od samotného centra Dublinu. Tento „typický Ir“ ale musí na víkend odjet a nám nezbývá než poděkovat za všechno, hodit na záda krosnu, vzít kytaru a jít do světa.
Procházíme pár hostelů – většinou jsou ale obsazené nebo kvůli víkendu natolik drahé, že si to s rozpočtem dvě stě eur na sedmnáct dní zkrátka nemůžeme dovolit. Po dvouhodinové cestě městem zdrceně skládáme bágly ke stromu a vyčerpaně je následujeme. Jsme rozhodnuty, že další noc strávíme na letišti, protože nás nenapadá jiné místo, které by mohlo být celou noc otevřené. Ano, je škoda, že v Irsku neexistují nonstopy a všechno se povinně zavírá o půlnoci, výjimečně ve dvě ráno.
„Co teď?“ ptá se podrážděně Bára. Musíme tu přežít ještě třináct dní a ubytování zatím nemáme jisté prakticky nikde. Buskerstvím, tedy pouličním hraním na hudební nástroje, si sice něco vyděláme, ale v Dublinu to zatím není žádná sláva, protože těch umělců, a většinou fakt dobrých, je tu snad až příliš.
„Jsou dvě odpoledne, v pět máme sraz s Laděnkou, třeba nám něco poradí. Pojďme hrát, ať si vyděláme alespoň na to blbý kafe,“odpovídám Báře, dojídám poslední domácí sušenku a zvedám se.
Lada je Bářina známá, která v Dublinu bydlí s přítelem – irským muzikantem. Přijeli za ní na návštěvu příbuzní, nocleh nám tedy slíbit nemohla, ale na kafe s námi zajde.
Procházíme Grafton Street – nejznámější dublinskou ulicí, která je přímo obsypaná pouličními umělci – hudebníky, malíři a performery. Je to asi jediné místo, kde člověk potřebuje povolení k pouličnímu hraní. My pokračujeme dál přes most na O’Connell Street – hlavní dublinskou tepnu – a na této rušné ulici vytahujeme kytaru a klarinet a začínáme hrát české i světové pecky. Počasí nám dnes naštěstí přeje, ještě nebyla ani jedna přeháňka a na silnější čerstvý vítr jsme si už zvykly. První mince se nám začínají lesknout ve futrálu, obzvlášť nás potěší, když se u nás zastaví rodinka, která po jedné české hitovce česky poděkuje. Ve Vídni nebo v Chorvatsku by mě to na dovolené spíš otravovalo, tady je to ale radost.
Před pátou schováváme nástroje, přepočítáme výdělek a jdeme na sraz s Ladou. Po přivítání míříme do kavárny, kde se rázem všechny naše problémy, které nás od rána tížily, vypaří.
„Na letišti spát nebudete, však u nás se už nějaké místo najde, klidně i na dvě noci,“ povídá Laděnka a my se začínáme těšit na noc strávenou na jejich farmě na předměstí Dublinu.
Večer završíme v typickém Irish pubu. Dáváme si guinnesse a po očku pozorujeme, jak se bar začíná plnit. Sem tam si nějaký Ir přisedne k našemu stolu, když uslyší cizí řeč, a začne se přátelsky vyptávat, odkud jsme a jak se nám tu líbí. Ochotně odpovídá i na naše dotazy ohledně irské historie a současného stavu a z jeho řeči člověk okamžitě vycítí, jak je na svoji zemi a kulturu hrdý.
Kolem desáté začne starší muž od vedlejšího stolu zpívat písničku v líbezné řeči, které bohužel nerozumíme ani slovo – v irštině. Postupně se k němu přidávají ostatní, až zpívá skoro celá hospůdka. Přestože irsky tu plynně mluví snad jen obyvatelé dvou vesnic, je to oficiální jazyk a ve škole se povinně vyučuje. Každý Ir tak zvládá alespoň základy této řeči. Bůhví odkud najednou začnou hrát housle a pobrnkávat kytara. Když se přidá i flétna, uvědomíme si, že lepší kulturní zážitek jsme si ani nemohly přát. A opět se potvrdí ono známé – co Ir, to muzikant. Ve dvanáct se roznáší poslední runda, a pak se zpěvem všichni odcházejí domů. A já si pomyslím – to je to pravé Irsko.
Veronika Borková,
studentka medicíny a buskerka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
