Hlasitý dokument o tichém psaní

Když se Martin Scorsese rozhodl natočit dokument o slavném časopise The New York Review of Books (NYRB), nemohlo to dopadnout špatně. Respektive mohlo, protože natočit dokument o literárně-esejistickém časopise není vůbec snadné. Jak příznačně říká jeden z respondentů dokumentu irský spisovatel Colm Tóibín: „Psaní i čtení se odehrává v tichu.“

Na obrazovkách ale vidíme velmi hlasité a podmanivé ticho. Známý filmař nevypráví jen o časopise NYRB, jenž vznikl v roce 1963, ale také o válce ve Vietnamu, probouzení feminismu, kulturních a rasových nepokojích, novinářské etice a vášni pro psaní. A mimochodem, také o Václavu Havlovi, který rovněž patřil mezi publikované autory. Proto lze film nazvaný The50 Year Argument doporučit i těm, které například žurnalistika vůbec nezajímá. V Česku jej můžete poprvé vidět tento týden na stanici HBO.

Jdeme do toho

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo literatura. Píše se rok 1963 a skupina mladých novinářů, básníků a spisovatelů se v zakouřeném newyorském bytě na West 67th Street rozčiluje nad tím, jak málo dobrých recenzí knih vychází. Už ani ty The New York Times podle nich nestojí za to. Co takhle založit nový časopis? Robert B. Silvers a Barbara Epsteinová myšlenku zhmotnili a The New York Review of Books spatřil světlo světla v listopadu téhož roku.

Padesát let poté se slavný filmař Martin Scorsese rozhodl natočit dokument, který by příběh této intelektuální legendy, jež stále vychází, zachytil. Nejde o nijak závratně úspěšný časopis. Když se letos dostali na sto čtyřicet tisíc prodaných vydání, oslavovala to redakce jako historický úspěch. Jen pro srovnání: slavné americké časopisy mají většinou minimálně milionový prodaný náklad. Význam titulů ale ne vždy určuje velikost čtenářské obce a NYRB je toho důkazem.

Když v roce 2006 Epsteinová zemřela (Silvers v šéfredaktorování pokračuje, tedy už neuvěřitelných dvaapadesát let), napsal v nekrologu šéfredaktor časopisu The New Yorker David Remnick, že zatímco většina titulů si v prvních měsících hledá svou tvář, NYRB byl svým způsobem dokonalý od úvodního čísla.

Časopis tvoří zejména kvalitní kritiky kvalitních knih, recenzenti a recenzentky těchto děl jsou většinou stejně významní jako samotní spisovatelé. Kromě recenzí v časopise vycházejí dva až tři eseje na téma, které s literaturou nemusí vůbec souviset. Proto se jednou píše o aktuální situaci v Egyptě, jindy o umírání, lidských právech nebo jako v roce 1989 o Československu.

Pověst kvalitního čtení se od prvního okamžiku rychle rozkřikla, takže i známí autoři byli ochotní do časopisu přispívat zdarma či za symbolický honorář. Mezi spolupracovníky se tak objevují osobnosti jako Norman Mailer, William Styron, Tony Judt, Hannah Arendtová či Susan Sontagová. A právě přes tyto osobnosti či redaktory a jejich texty v časopisu Scorsese vypráví svůj dokument.

Mailerův řev

A byla to správná volba, protože dokument o „jednom“ časopise se tak vlastně mění v dokument o síle intelektuálů a psaného slova. Je to oslava kritického myšlení, které tisk svým čtenářům přináší a svým způsobem tak mění svět. Informace z války ve Vietnamu, eseje o rasismu či potlačování ženských práv, to vše se objevovalo v NYRB a nejen tam. A právě tyto články vyvolávaly celospolečenské debaty, jež měly opravdu zásadní vliv na podobu nejen americké společnosti, což Scorsese výborně zachycuje.

Zmiňme například střet Normana Mailera s feministkami na jedné debatě v New Yorku roku 1971. Sál je nabitý emocemi, řečníci i diváci se překřikují, dohadují se, mimo jiné, jestli se mají spisovatelé dělit na ženské a mužské autory. Když Mailer vysvětluje svůj postoj (předtím formulovaný v časopise), ozve se několik kritických hlasů ze sálu. Spisovatel se nechá unést – jak u něj ostatně bylo zvykem – a křičí do hučícího sálu „Fuck you!“. Nejen z tohoto momentu je patrné, že tady se píše historie, i před kamerami se odehrává tolik potřebná emancipace žen.

Leitmotivem celého dokumentu je mimo jiné to, že úkolem intelektuálů a potažmo i novinářů je zpochybňovat zaběhané pravdy. Pochybovat o tom, co mocní říkají, ale tyto pochybnosti doložit v co nejpřesnější formulaci.

Význam takového uvažování Scorsese ukazuje mimo jiné na eseji Joan Didionové, jež se rozhodla napsat o brutálním znásilnění v newyorském Central Parku, ke kterému došlo v roce 1989. Ten případ tehdy vyvolal obrovskou mediální pozornost – během jednoho večera se několik mladistvých gangů rozběhlo po parku a napadalo kohokoli, kdo jim přišel do cesty. Bily lidi, házely po nich kameny, okrádaly je.

Scorsese chtěl evidentně vzdát hold podobě psaného slova, která je podle mnohých odborníků v ohrožení.

Nejhůře dopadla jedna běžkyně, kterou někdo mimořádně brutálně zbil a znásilnil. Na několik dní upadla do kómatu a zdálo se, že už se nikdy neprobere. Naštěstí se nejen probudila, ale navíc dokázala překonat počáteční ztrátu řeči a pohybu. Policie velmi rychle zatkla několik černošských mladíků a jednoho Hispánce ve věku čtrnáct až sedmnáct let, které obvinila z tohoto činu. Jediným přímým důkazem bylo to, že byli podle svědků poblíž.

Policie a média tehdy rozjely hon na jasné viníky, proti všem dosavadním pravidlům byla zveřejněna identita oběti (šlo o bílou ženu) a také jména domnělých útočníků. Policie to odůvodňovala mimořádností případu. Didionová si ale ve svém eseji položila brilantní otázku, jestli zveřejnění totožnosti prostě nemělo vést k tomu, aby se veřejnost neptala po chybějících důkazech. V zemi totiž panovala rozšířená představa, že černoši rádi znásilňují bílé ženy. Všichni mladíci byli odsouzeni a své tresty si odseděli. V roce 2002 se prokázalo, že útočil jiný muž, který se k činu i doznal. Trest mu již nehrozil, protože případ byl promlčen, a navíc si odpykával doživotní trest za jiné zločiny.

Přiměli mě přemýšlet

„Nemuseli jste souhlasit s tím, co NYRB psal, ale vždy vás to přimělo o tom přemýšlet. Já totiž pocházím z prostředí, kde se od lidí přemýšlení moc neočekává, a Review mě z tohoto prostředí vytrhl,“ vysvětloval v jednom rozhovoru Scorsese vztah k časopisu. Po příležitosti natočit o časopisu film prý „doslova skočil“.

Je dobře, že se Scorsese kromě klasických filmů věnuje i dokumentům. Začal s tím už v sedmdesátých letech, ale především v poslední době se mu v tomto směru daří obdivuhodně. Ať už je to dokument o Bobu Dylanovi (2005) či Georgi Harrisonovi (2011). Svým posledním snímkem The 50 Year Argument chtěl evidentně vzdát hold podobě psaného slova, která je podle mnohých odborníků v ohrožení. Tedy dlouhým, kritickým a brilantně napsaným textům.

Zdá se však, že zájem o „staromódní“ novinařinu nemá pouze Scorsese. Rostoucí počet předplatitelů NYRB ukazuje, že tu naopak nikdy nebylo tolik lidí, kteří by si chtěli tak náročný časopis číst. A to je dobrá zpráva. „Časopisy svět nemění, vytvářejí ale klima, v němž se rodí myšlenky,“ říká přesně spolupracovník listu a profesor na Princetonu Avishai Margalit.