Těsně před uvedením snímku Památkáři (Monuments Men) o jednotce vědců a restaurátorů, kteří za druhé světové války zachraňovali umělecká díla ukradená nacisty, se objevila zpráva, že zdaleka největší zločinec z této éry ukrýval více obrazů, než bylo původně objeveno. Herec John Goodman hned volal svému parťákovi a režisérovi filmu Georgi Clooneymu, že jim to hraje do karet. Nemohl se mýlit víc.
Zatímco příběh Hildebranda Gurlitta, jenž pro Hitlera skupoval tisíce uměleckých kousků pod cenou, a jeho syna Cornelia, který onu utajovanou sbírku zdědil a celý život z ní tyl, má v sobě dokonalou absurditu a mnohoznačnost, film Památkáři vedle něj působí náhle banálně. Případ obou Gurlittů nám říká něco o tom, že spravedlnost není dokonalá – na jednu stranu toho hodně zachránili, na druhou stranu spoustu lidí podvedli a okradli (viz Respekt 8/2014).
Památkáři naproti tomu líčí idealistický příběh, jak hoši z nového kontinentu pomohli nezištně chudákům ze starého kontinentu a všechno dobře dopadlo. Film sice není hloupě propagandistický, naopak se snaží být hodně nad věcí jako roztomilé komediální retro, ale chybí mu téměř jakékoli drama. Pravda, Památkáři rovněž vznikli podle skutečného příběhu, který popisuje non-fiction kniha Po stopách nacistických pokladů. Ale Clooney-režisér se svým dvorním scenáristou Grantem Heslovem neodhadl, že dobrý příběh pro článek nebo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
