Nikdo dnes neumí přesně říct, k čemu vlastně byla před třiceti tisíci lety vymodelována Věstonická venuše. Soška možná prezentuje kult přírody tehdejší doby, mohla ale klidně být vyjádřením lásky k jisté oblé dámě nebo zhmotněním obecné touhy po plodné ženě. Podobnému osudu jdou vstříc i patnáct let staré pohyblivé obrázky z raných internetových stránek. Za tisíc let si možná někdo bude myslet, že amatérské fotky domácích mazlíčků byly ve své době uměním, a stejně tak se může stát, že kdosi jednou vydá něčí blog stejně, jako se to stalo s příběhem Egypťana Sinuheta. Nezbývá než doufat, že naši potomci budou mít přece jen víc informací než my. Dnes totiž existuje řada lidí, která dělá vše proto, aby se alespoň malá výseč našeho digitálního světa zachovala pro budoucí generace.
Navždy pryč
Začátkem měsíce vydal americký magazín The Atlantic text, ve kterém upozorňuje na problém, který může pro syrské rebely představovat tak jednoduchá věc, jako je zrušení stránky na Facebooku. Řada syrských měst zveřejňuje v zemi, kde nefungují nezávislá média, informace raději na sociální síti. Jsou tu stránky místních koordinačních výborů i mediálních center, které zveřejňují novinky z bojů, zprostředkovávají bezpečností informace nebo informace o mrtvých. Tohle všechno teď mizí. Zbraň je přitom ohromně jednoduchá – jde o vlastní systém Facebooku, který de facto komukoli (například i podporovatelům Bašára Asada) umožňuje nahlásit obsah a zablokovat stránky. Spolu se životně důležitými informacemi pro syrské rebely a obyvatele však světu přímo pod rukama mizí i důležitý kus historie, jenž tvoří komunikace na sociálních sítích během současných nepokojů na Blízkém východě.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
