Zatracení

Odeslala: [email protected]. Z této adresy se na nás obrací mrtvá a do pekla uvržená třináctiletá Madison v knize Zatracení, druhém díle z plánované trilogie Chucka Palahniuka. Jako její rámec posloužilo slavnému mistrovi v překračování hranic životní dílo Danta Alighieriho Božská komedie. V Prokletí jsme tak s hrdinkou navštívili peklo, v Zatracení přichází na řadu očistec.

Palahniuk je autor vskutku kultovní, ale také autor nadprůměrně plodný. Stále častěji se tak objevují pochyby, zda se z něj nestal rutinér – a po přečtení Zatracení má bohužel i věrný fanoušek pocit, že jde spíš o další variaci prověřených postupů. Jako by měl bodový scénář, v němž si odškrtává tytéž položky: hlavní hrdina outsider nadaný schopností vhledu a vtipného glosování, bizarní sexuální praktiky plus lehce nadhozené téma, o němž „se nemluví“ (zde dětská sexualita), aspoň jednou scénou zvednout čtenáři žaludek, ať je o čem mluvit, kritika mainstreamového života, doplněná ovšem šlehy na adresu nejrůznějších alternativců. To všechno platí i pro příběh o otylé přechytralé Madison, s níž jsme se poprvé seznámili ve chvíli, kdy se probudila v pekelné kobce.

Komu věřit

Spolu s ní jsme poznávali další hříšné mladistvé zavržence z okolních cel, peklo a podrobnosti z Maddynina života na Zemi. Ve shodě s Palahniukovou pověstí se samozřejmě líčení předsmrtného i posmrtného života nehrdinné hrdinky neobešlo bez nechutností, ať jde o pekelné scenerie typu oceán promarněného spermatu nebo líčení sexuálních hrátek s adoptivním bráškou Goranem. Zároveň se však vytrvalá a mazaná Madison v souladu s autorovou láskou k outsiderům stává mocnou personou konkurující přímo Satanovi, jemuž natruc se snaží z pekla udělat lepší místo k životu.

Satan si to nenechá líbit a pokouší se Madison přesvědčit, že je hrdinkou jeho románu Příběh Madison Spencerové a pouze plní jeho vůli. V Prokletí ji opouštíme ve chvíli, kdy je odhodlaná Satanovi dokázat, že není žádná jeho Jana Eyrová. Nejdřív se ale musí zúčastnit vrcholu sezony – Halloweenu. V tento den mohou zatracenci v podobě koledníků obcházet živé; čokoládové tyčinky a jiné dobroty jsou v pekle nejcennějším platidlem. Ale pozor. Kdo se nevrátí do půlnoci, zůstane tu další rok jako neviditelná bludná duše. A přesně v této situaci je Maddy na začátku Zatracení.

Je plná radosti, jak vytrestala bandu nenáviděných anorektických spolužaček ze švýcarské internátní školy, a nastupuje za minutu dvanáct do limuzíny. Auto ovšem nechce nastartovat a z intercomu se ozývá Satanův chechot. Podle jeho knihy teď Madison nezbývá než zůstat a spustit „konec času“, jak si to přeje její stvořitel. Naštěstí spolu s ní uvízla ve světě živých i kabelka kamarádky Babety s palmtopem. Madison tedy může přijímat rady od pekelných kamarádů a zároveň nás informovat o svém putování „očistcem“ – především o 21. prosinci, kterýžto den si Satan zvolil, aby za Maddyniny asistence uvrhl nevinné duše do plamenů pekelných. Nebo pro ni tento výdobytek techniky nastražil sám Satan? A komu může Madison věřit?

Jak být teenagerkou

Palahniuk měl v devadesátých letech to štěstí, že hned první publikovaný román Klub rváčů z něj udělal jednu z největších hvězd americké literatury. Dokázal přesně vystihnout existenciální krizi mladých mužů tzv. generace X – mužů vychovávaných převážně bez přítomnosti otce, žijících v neosobních velkoměstech, pracujících jako zaměnitelná „kolečka“ v nadnárodních korporacích. Hrdinové knihy se z této odosobněnosti pokoušejí zachránit vyhledáváním extrémních zážitků; překračováním norem, násilným narušováním hladkého povrchu reality i vlastních pěstěných těl. Následující novely pak posílily Palahniukovu pozici autora s typickým a nezaměnitelným stylem, autora pracujícího s nejrůznějšími tabu současné společnosti. Ale také sběratele kuriozit a bizarností i člověka se smyslem pro cynický a temný humor.

Toho se nám dostává i v Zatracení. Ale zároveň přicházejí zmíněné problémy s prodléváním ve známých literárních krajinách. Navíc se tu ještě zesilují potíže s volbou hrdinky. Když Maddy píše o Ctrl+Alt+Hašteření prarodičů nebo čtenáři hlásí, že je totálně Ctrl+Alt+Zhnusená, namísto obdivu k brilantnímu stylu se dostaví spíš pocit, že to působí křečovitě. Spisovateli se nedaří vystihnout třináctiletou holku, byť holku nadprůměrně chytrou, divnou a cynickou. Její promluvy působí spíš jako promluvy autora – cynického, divného a nadprůměrně chytrého padesátníka. Některé zahraniční kritiky to interpretují jako důkaz Palahniukovy mizogynie, spíš ale jde o autorský limit člověka, jenž sice používá moderní média, ale nedokáže se vžít do způsobu, jakým dnešní teenageři vnímají realitu, ani do jejich klipovitého, smajlíkovitého a do nekonečna na něco odkazujícího stylu komunikace.

Autor čtenáře stále zásobuje výstřiky fantazie.

Ale nejen to. V Prokletí jste se mohli bavit nad nelítostně vtipnými popisy Madisoniných celebritních, liberálních, ekologicky uvědomělých, ale prázdných rodičů. Kdo se v bulváru proklikal příhodami Brada a Angeliny, bylo mu jasné, že tady to Palahniuk vystihl dokonale. V Zatracení však sledujeme snadnost, s níž Maddynini rodiče obracejí svět na nové náboženství nazvané buranismus, spíše s pocitem, že Palahniuk zcela nepochopil roli celebrit a způsob, jakým vyplňují duchovní vakuum moderního člověka. Jsou sice zdánlivě všemocné, ale lidstvo je nechce následovat v tom, jak nadšeně hledět vstříc posmrtnému životu. Dokonalá a zdánlivě věčná krása celebrit naopak dává uvěřit v zázračnost zdravého životního stylu a nesmrtelnost už tady na zemi.

Palahniuk nás sice stále zásobuje „výstřiky“ své fantazie a s marnotratností vrší nápady, které by mnohým stačily na několik knih. Ostatně i schopnost zvednout žaludek svědčí o talentu, díky němuž se čtenář ocitá v kůži aktérů. Pořád je schopný inspirovat nás k přemýšlení, přivést na cestu k nejbolavějším a nejtemnějším částem sebe samých. Bohužel je tato schopnost oslabována těkavým stylem a vršením vtípků. Věci vážné i nevážné jsou naťuknuty a už zase pádíme dál. V tomhle jakoby paradoxně nynější komunikaci docela vystihl.

Kdo je milovníkem Palahniukova stylu a stačí mu prodlévat v jeho světě, může ho Zatracení uspokojit. Kdo čeká přesnou, vtipnou a neúprosnou diagnózu dnešní doby nebo – nedej Satan – vykročení novým směrem, bude Ctrl+Alt+Zklamán.

Autorka je překladatelka a publicistka.

Chuck Palahniuk: Zatracení
Přeložil Richard Podaný, Odeon, 288 stran