„Je čas vstávat,“ oznamuje nepříjemným hlasem budík. Pět hodin ráno není zrovna čas, kdy se samovolně probouzím. A to nemluvím o své patnáctileté dceři, jejíž prázdninový biorytmus vstávání je posunut mezi svačinu a oběd. Naštěstí to není pravidlem a navíc nás čeká příjemný pracovně-prázdninový výlet do Vídně.
Manželka Monika solidárně vstává s námi, chystá snídani a vyjmenovává věci, které bychom mohli zapomenout. Dodávka je už částečně naložená, a tak přihazujeme už jen naše batohy. Loučíme se s mámou a druhou menší ratolestí – Alešem, který jen zamumlal ze spánku částečně srozumitelné „ahoj“.
Zapínám navigaci, startuji a vyrážíme. V Olomouci načerpáme kofein a naftu a za doprovodu dobré muziky a slunce za okny projíždíme Pálavou. V Brně přikládáme další palety se zbožím. V Mikulově zastavujeme, nakupujeme něco k jídlu a asi po třech kilometrech překračujeme hranice s Rakouskem. Několik vesniček, vinic a už na nás za horizontem pokukuje Vídeň.
V centru vykládáme palety z Brna a přemisťujeme se směrem k letišti do Schwechatu. Tady zbývá v rafinerii vyložit sudy s chemií. Vyrážím do čekárny vyřídit papíry. Ta je jako obvykle aromatizována vůní kávy z automatu a potem kamioňáků z celé Evropy. O to příjemnější je místní sprcha. Osvěženi koupelí si ve stínu dopřáváme lehký oběd a studujeme mapu, kde nejlépe zaparkovat v blízkosti centra náš osmimetrový čtyřkolový dům. Rozhodujeme se pro Prater. Cestou zjišťujeme, kde koupit parkovací lístky. Vídeň je naštěstí kosmopolitní město, takže domluvit se anglicky není žádný problém. Napovídá tomu i místní rádio, kde moderátoři zcela plynně přecházejí z němčiny do angličtiny či francouzštiny. Lze tady oprášit také zbytky ruštiny, neboť vojáci Sovětské armády opustili Vídeň až v roce 1958.
Lístky nakonec jednoduše kupujeme v trafice a parkujeme nedaleko vstupní brány Pratru. Vůně hranolek a párků se mísí s vyděšeným křikem pasažérů atrakcí, které vás výše zmíněných pochutin rády zbaví. Naše oči spočinuly na vysoké věži s hodinami.
Kolem nich se ve výšce 117 metrů otáčí obrovský řetízkový kolotoč. Je rozhodnuto. Za pět eur usedáme do sedaček a už nás to pomalu za stálého otáčení vynáší vzhůru. Výhled v kombinaci s příjemným vánkem je nádherný. Pod námi vidíme do dáli se táhnoucí park, a tak hned po přistání chvátáme k autu a hurá do parku.
Park je plný lidí a od jednoho popíjejícího hloučku slyšíme češtinu. To naši krajané bezdomovci vycestovali na jih za lepším výdělkem. Začíná se pomalu stmívat a nastal čas vyrazit do města. Brusle teď vystřídá kolo. Stačí zaregistrovat naše kreditní karty a za chvíli si půjčujeme ze stojanu městská kola za symbolické 1 euro na hodinu.
Noční Vídeň byl dobrý nápad. Barevná světla a poloprázdné ulice stojí za to. Díky všudypřítomné cyklostezce hravě objíždíme městský okruh. Z restaurace chvíli pozorujeme život před nádražní budovou. Je půlnoc, a přestože ulice nejsou tak plné jako odpoledne, město rozhodně nespí. Ještě teď se lidé vydávají běhat či posedět do stále otevřených kaváren. Adéliny zavírající se oči však napovídají, že je čas jít spát. Velím tedy k ústupu, vracíme kola do stojanu a jdeme zpět k našemu autodomu. Na parkovišti u břehu Dunaje nafukujeme karimatky, nasoukáme se do spacáku a přání na dobrou noc už Adéla ani nedopoví. Pro řidiče zkrátka bývá den častokrát delší než 24 hodin. Tento ale rozhodně byl z těch příjemnějších.
Martin Sobotík,
řidič z povolání
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
