„Dobré ráno,“ pozdravím dědu při příchodu do kuchyně. Děda sebou při pozdravu lehce trhne, usměje se na mě a oplácí brzký ranní pozdrav. Na stole si všímám otevřené marmelády a lučiny, podivná snídaňová kombinace mě však nezarazí. Ve spěchu školního rána připravuji čaj, rychlovarnou konvici pokládám vedle potřebného lístečku „Konvice na elektřinu, ne na sporák“.
Dědovi byla před sedmi lety diagnostikována Alzheimerova choroba. I když byla nemoc zjištěna v časném stadiu, dnes se stav paměti pramálo podobá době před deseti lety. Tajuplností pro mě nezůstávají jen příčiny vzniku nemoci, ale i její různorodé a proměnlivé projevy. V dědově paměti se nyní snadno prolíná přítomnost s minulostí, osoby i věci se ve vyprávěních zkreslují a nejen věty se během dne opakují. Nevím, nakolik si děda uvědomuje, že tu s ním už několik měsíců bydlím a pomáhám, s čím se dá. Někdy mám pocit, jako toto ráno, že jsem pro dědu svojí přítomností příjemným překvapením, když s ospalým úsměvem připravuji konvici čaje. Připomínám mu lísteček s léky po snídani a utíkám na tramvaj do školy. Loučím se a z kuchyně ještě slyším: „Spěchej pomalu!“ – tak zní dědovo doporučení pro každý den, to abych stále někde jen nelítala a stihla se i zastavit.
Odpoledne ohřívám pozdní oběd, pro dědu je to taková druhá snídaně, protože dopoledne je ještě dostatek času na spánek. Na jídelním stole leží u květináče kámen. Ani já nevím, kdy a kde se tam objevil. Už jsem o něm však slyšela několik vyprávění. Není to totiž obyčejný křemínek, ale asi nějaký barevný polodrahokam. Když se na něj někdo zeptá, děda vypráví pokaždé jiný příběh, který se od předchozích neliší jen v malých detailech. Pochází kámen z nedalekého lesa, dostal ho děda od svého vyučujícího na gymnáziu, nebo ho rozpůlila sekačka na jaře? Není to podstatné. Důležité je, že dokáže vyvolat vzpomínky, byť spletené dohromady.
Po obědě se vydáváme na krátkou procházku. Po návratu se mi znenadání klíží oči a na chvíli usínám. Vzbudím se za šera, v bytě je naprostý klid, a tak si říkám, že procházka unavila i dědu a v druhém pokoji také spí. Mýlila jsem se, v bytě děda není a já sbírám odvahu uvědomit si, že děda je někde venku bez doprovodu a nevím, kdy se vrátí.
V chodbě bytu detektivně pátrám, zda si děda vzal hůlku a doklady a přemýšlím, jestli mu půjdu ven naproti a obejdu naši procházkovou trasu. Nebo bych snad radši měla někomu zavolat? Jít se podívat do obchodu? Třeba dědovi chybělo něco k jídlu. Vždyť já vůbec nevím, co je lepší udělat. Než si ale obuji boty, už slyším v zámku klíče.
„Dědo! Ty jsi byl venku?“ ptám se s údivem nesmyslnou větou a přichází překvapivá odpověď: „Tak to víš, takhle já musím chodit každý den aspoň na chvíli ven, to kvůli té kyčli, víš…“ S úlevou, že děda je v pořádku doma, jdu nachystat něco k jídlu, děda mě však ještě zastaví a něco mi podává. Do rukou se mi bez dalších slov dostává malá růžička a větvička. Poděkování je jediné slovo, které ze sebe dokážu vypravit, a zůstávám jako uhranutá chvíli stát na místě.
Večer odcházím do kuchyně ještě umýt nádobí a dědovi přeji dobrou noc. Děda, který procestoval půlku Evropy, odpovídá „spokojnoj noči“, z čehož už nejsem v rozpacích a pohotově odvětím „gute Nacht“ a „buenas noches“. Zasmějeme se nad mezinárodním zakončením dne a já přemýšlím o malé růžičce s větvičkou. Těší mě a mám o to více zdání, že se má přítomnost z dědovy paměti nevytrácí. A jedno vím jistě: paměť není o slovech a je v ní uloženo více, než jedna nemoc může pohltit.
Jitka Sýkorová,
studentka ergoterapie na 1. lékařské fakultě UK
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
