O Milanu Kunderovi se poslední dobou pořád mluví. Primátor Brna Roman Onderka ho v předvolebním rozhovoru nazval „výjimečným člověkem, výjimečným Brňanem“ – to druhé hlavně proto, že má fandit hokejové Kometě. Debutant Martin Jun učinil „výjimečného člověka“ Kunderu hlavní postavou románu Doživotí, který právě vyšel – téměř současně se šestým svazkem Kunderových esejů Zahradou těch, které mám rád.
Ta souhra stojí za pozornost: na jedné straně Kundera v rukou někoho jiného, na druhé jiní v rukou Kundery. A je to velký rozdíl. Zatímco pro Junovu prvotinu je postava K. mediálním vykoupením, svazek esejů žádného vykupitele nepotřebuje. Jde o brilantní texty z let 1989–2008 a zároveň asi nejvstřícnější z Kunderových českých esejistických svazků (už ten název!). Spisovatel jako by si opravdu vyrazil na příjemnou vycházku a v dobrém rozmaru vyvolával z paměti obrazy těch, které má rád.
První část tvoří divertimento na počest Anatola France, druhou příležitostné texty, v nichž se mihne Věra Linhartová, Josef Škvorecký nebo Federico Fellini; třetí a poslední část rozebírá dva romány Curzia Malaparta. Na literatuře přitom Kunderu málokdy zajímá jen literatura. France je mu příkladem, jak snadno se člověk ocitá na černé listině, Linhartová zosobňuje pozitivní zkušenost exilu (ne jako vyhnání, ale jako otevření se novým možnostem), Fellini je v črtě ke 100. výročí vynálezu filmu postaven proti Berlusconimu.
Kundera je v českých médiích často skloňován s poťouchlostí, jejíž vadou je, že nerada čte, a tak potlačuje fakt, že „výjimečný Brňan“ zkrátka umí. V přítomných esejích vystupuje jako přesný myslitel bez pozérství a krasodušství. Zahrada je jedním z tradičních symbolů duše – a kniha Zahradou těch, které mám rád nabízí oduševnělé čtení.
Autor je spisovatel.
Milan Kundera: Zahradou těch, které mám rád
Atlantis, 108 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
