Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura, Kultura, Literatura

Hrad

Jennifer Eganová

Jennifer Eganová: Hrad • Autor: Odeon
Jennifer Eganová: Hrad • Autor: Odeon
Jennifer Eganová: Hrad • Autor: Odeon
Jennifer Eganová: Hrad • Autor: Odeon

Málokdy se stane, aby první slova knihy vyjadřovala i její základní potíž. „Hrad se rozpadal,“ píše Jennifer Eganová. A má pravdu: její román Hrad, který nedávno vydalo nakladatelství Odeon ve své vlajkové edici Světová knihovna, je skutečně spíš jakási zřícenina románu. Eganová přitom není žádné ořezávátko, za svůj dosud poslední román Návštěva bandy rváčů obdržela Pulitzerovu cenu. Odeon tedy zvolil správnou obchodní strategii: přede dvěma lety nejprve vydal tento oceňovaný titul, počkal na jeho příznivé přijetí a poté sáhl po méně známém starším románu s předpokladem, že ho již prodá jen jméno autorky. Jenže mezi HrademNávštěvou bandy rváčů je až překvapivě velký rozdíl – vstřícně řečeno, Eganová se rozhodně posunula dopředu.  Zatímco mozaika bizarních osudů propojených hudbou a popkulturou v Návštěvě bandy rváčů představuje mimo jiné zajímavý formální experiment (například jedna kapitola vypadá jako powerpointová prezentace), starší Hrad působí odvozeně.

V krátkosti řečeno, Hrad je příběhem dvou bratranců, jednoho kriminálníka a jedné učitelky tvůrčího psaní. Howard pozve svého bratrance Dannyho, aby mu pomohl s opravami tajemného hradu, který zakoupil kdesi v Evropě. Ve hře je však víc než rekonstrukce: zaprvé Howard a Danny mají nevyřízené účty z dětství, zadruhé ve věži hradu straší původní majitelka, která se ho nemíní vzdát ani za cenu násilí. Celá tato moderní variace na tajemný gotický román je zasazena do metapříběhu, v němž hlavní roli hraje učitelka Holly a kriminálník Ray. Holly vede hodiny tvůrčího psaní ve vězení pro těžké zločince a právě v nich začne Ray psát o Howardovi a Dannym a samozřejmě se do Holly zamiluje. Pokud čtenář čeká, že ty dvě linie se ke konci nějak propojí, i toho se dočká. V tomto případě toho nelze prozradit příliš, ale ani v opačném by nemělo cenu se u děje příliš zdržovat.

Základní potíž Hradu tkví v tom, že Eganová používá spoustu triků, ale na skutečná kouzla je skoupá. Román se usilovně tváří jako postmoderní próza: střídají se vypravěči, reflektuje se samotné psaní, dochází ke zcizování na více způsobů, stírá se hranice mezi skutečností a imaginací. Jenže záhy začne být dost podezřelé, že látka vlastně nic takového nevyžaduje a že ani dané postupy nezpřístupňují žádnou zajímavou perspektivu. Příběh sám je tak banální, že by jej bylo možné odvyprávět daleko jednodušším způsobem, a pokud tu vzniká nějaká nejasnost, nelze ji přičítat odhalované rozporuplnosti věcí, ale záměrnému (a navíc trochu nešikovnému) kamuflování faktů ze strany autorky. Postmoderní prozaický aparát tu zkrátka skřípe hodně hlučně, ale naprázdno, jako stroj, který někdo zapomněl vypnout ve chvíli, kdy od něj odešli John Fowles, Umberto Eco nebo Salman Rushdie a ujali se jej horliví posluchači kurzů tvůrčího psaní.

Což o to, Eganová se snaží psát efektně a místy se jí to i daří, nicméně chybí tomu jakákoli pronikavost – Hrad je chudý na přesné popisy, postřehy či vhledy.  Oč více se tu žongluje s formou, o to menší pozornost je věnována detailům prostředí, elementární psychologické přijatelnosti jednání nebo sofistikovanosti zápletek. Příběh se má odehrávat někde v Čechách, v Německu nebo v Rakousku; kdo ví, práce s reáliemi je obskurní. Třicátník Danny, dříve vyhazovač z newyorských nočních klubů, se kdovíproč a kdovíjak vyspí s devadesátiletou baronkou. A když už se postavy ocitnou v pasti podzemních chodeb, z nichž má existovat pouze jeden východ, přece jen se nakonec najde jiný… Všechno je možné a o nemožné se v tomto románu rozhodně neusiluje.

Odeon knihu doprovodil doslovem Markéty Musilové, která jako by dostala zadání zachránit, co se dá. Ve své vstřícnosti román výrazně nadinterpretuje a v rámci toho klade podivné otázky. „Román Hrad se tak proměňuje v metatext,“ píše Musilová, „ve vášnivou obhajobu románu, v text o textu, vyprávění o vyprávění, kdy není jasné, co je originálem a co pouhou kopií. Stejně tak přestává být úplně zřejmé, kdo je vlastně autorem knihy. Eganová? Vězeň Ray v hodinách tvůrčího psaní?“ Podobné přemety jsou čímsi příznačné: nezávaznou postmoderní hru často umožňuje právě to, že se potlačí vše evidentní. Autorkou Hradu asi přece jen bude Jennifer Eganová, a nikoli jedna z jejích postav…

Jennifer Eganová: Hrad
Přeložil Jiří Hanuš, Odeon 2014, 248 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 37/2014 pod titulkem Postmoderní zřícenina