Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda

Město před bitvou

Obyvatelé Mariupolu se připravují na útok, setrvačnost všedního života je však silnější

bránit Mariupol • Autor: Profimedia.cz
bránit Mariupol • Autor: Profimedia.cz

Přece mě tady nemůžete nechat, na taxík nemám, dneska už se odtud nedostanu,“ křičí zoufalý muž se dvěma plnými cestovními taškami v rukou na schodech autobusu do Oděsy. Je čtvrtek večer a město Mariu-

pol ostřelují z východu proruští ozbrojenci. Teď, těsně před setměním, je bombardování tak silné, že se chvějí okénka posledního spoje, který opouští město směrem na západ. „Proboha nezdržujte, nevidíte, že je plno? Já tady mám děti, měli jsme vyjet už před čtvrthodinou,“ stejně vzrušeným hlasem odpovídá pětatřicetiletá žena, která se o dvousedačku dělí se svými dvěma malými dětmi. „A vy zavřete ty dveře, tohle nemá cenu,“ rozkazuje řidiči. „Lituju, je vážně úplně plno,“ říká lakonicky řidič a dveře se pomalu zavírají. Na nástupišti zůstává stát muž a dvacet dalších lidí, kteří napjatě poslouchají pár kilometrů vzdálené výbuchy.

Jejich obavy, že se za chvíli jejich město změní v bojiště, se nenaplnily. Ani ve čtvrtek v noci, po prvním těžkém ostřelování, útok nepřišel. V pátek obyvatelům přístavního města svitla naděje – Ukrajina a proruští rebelové podepsali příměří.

Ke krytu tudy

Přes den přináší silný vítr, který nad Mariupolem koncem léta vane bez ustání, zvuk mořských vln a kouř z požárů ve stepích vysušených horkem. Po setmění přivane do utichajícího města ozvěny střelby a rachot vojenských aut. Takhle to jde od okamžiku, kdy předminulý čtvrtek proruští separatisté obsadili město Novoazovsk, vzdálené dvacet kilometrů. Jejich cílem je však Mariupol. Boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými ozbrojenci probíhají každou noc sotva pět kilometrů od oprýskaných fasád panelových domů na východním konci města.

24 UKRAJINA • Autor: Respekt
24 UKRAJINA • Autor: Respekt

Město ještě pořád patří jí a dvaadvacetiletá Anastazia Sumiková dělá všechno pro to, aby to tak zůstalo. Studentka zdejší technické univerzity se řadí ke zhruba čtyřem stovkám místních dobrovolníků, kteří Mariupol za chodu mění v provizorní vojenskou pevnost. Vyztužování vetchých barikád nebo kopání zákopů na hranicích města je spíš mužská práce, takže vysoká tmavovláska pracuje s barvou. Ona a její kolegové pokryli chodníky a zdi domů stovkami šipek, které ukazují cestu k nejbližšímu úkrytu. Nejčastěji jsou to jen vyklizené sklepy nebo prádelny panelových domů, ale před šrapnely granátů přece pouze ochrání lépe než otevřená ulice.

Kyblík s barvou nedala Anastazia z ruky posledního čtvrt roku. V červnu, když bylo město ještě pod kontrolou separatistů, s pěti přáteli tajně v noci malovala modro-žluté vlajky na patníky, sloupy veřejného osvětlení – kam to šlo. Sama nedokáže odhadnout, jak nebezpečné to bylo. Stovky sympatizantů s Ruskem sice tehdy zabraly prostor před obsazenou hlavní administrativní budovou, ve zbytku Mariupolu ale ozbrojená vzpoura nebyla znát. Drtivá většina místních čekala, jak se situace vyvine, a už o dvě ulice dál žilo město svým nerušeným životem.

V polovině června ukrajinská armáda město dobyla zpátky a vzbouřence z města vytlačila. Lidé jako Anastazia Sumiková opět vzali barvu, a teď už za dne Mariupol doslova pokryli modrou a žlutou. Ve stejných národních barvách hlásají úřední billboardy, že „Mariupol je Ukrajina“, anebo nabádají obyvatele, aby šetřili plynem, kterého se Ukrajině zoufale nedostává.

„Když jsem se dozvěděla, že separatisté obsadili Novoazovsk a míří na Mariupol, okamžitě mě napadlo, že musím svoje město bránit. Jenže pak si uvědomíte tu bezmoc: jak vlastně můžete svoje město bránit?“ ptá se. „Tak se alespoň snažím zabránit nejhoršímu,“ říká, zatímco kreslí na zeď další červenou šipku. Vede k suterénu činžovního domu, kde podél zdi stoupají ke stropu zrezivělé trubky a i bez otřesů se drolí kusy cihel. Stejně vypadá většina zdejších provizorních krytů. „Panebože, snad tyhle úkryty nebudeme potřebovat,“ rozhlédne se kolem Anastazia.

Jak moc daleko je blízko?

Připravovaný útok na Mariupol nesl kromě taktického významu také význam symbolický: ukazoval, k jak velkému zvratu na východě Ukrajiny v poslední době došlo. Do předminulého týdne měla ukrajinská armáda relativní převahu a proruské separatisty vytlačila z poloviny území, které v posledních měsících ovládali. Před deseti dny se situace obrátila, když do bojů – podle důkazů, které předložilo NATO – vstoupili vojáci ruské armády. S jejich posilou ozbrojenci dobyli letiště u města Luhansk, porazili ukrajinskou armádu v oblasti kolem Doněcku a obsadili Novoazovsk. Pokud by dobyli i přístav Mariupol, otevřel by se jim přístup k Doněcku, což by znamenalo dokonání zásadního obratu v celé válce. Poslední ukrajinské ztráty – mnoho desítek padlých vojáků, několik stovek zajatých či obklíčených a velké ztráty na vojenské technice – nezpůsobila jen zesílená podpora separatistů ze strany Ruska, ale i chyby armádního velení. Ukrajinský prezident Porošenko oznámil, že odvolá mnoho dosavadních velitelů.

Poslední dny podle analytiků ukázaly jednu věc: ruský prezident Putin dal Ukrajině najevo, že nad rebely ji vojensky nenechá vyhrát a bude muset přistoupit na jeho podmínky. Jenže jednání – například v Minsku mezi zástupci Ukrajiny, Ruska, rebelů a OBSE – nikam nevedla. Rebelové totiž požadují autonomii jimi obsazených území, jež by v praxi vedla buď k ruské dominanci, nebo rovnou přimknutí východu Ukrajiny k Rusku a jeho Eurasijské unii. S tím prezident Porošenko nemohl souhlasit.

24 reuters RTR44H89 • Autor: Globe Media /  Reuters
24 reuters RTR44H89 • Autor: Globe Media / Reuters

Pochybnosti budí i v pátek podepsané příměří. Porošenko zdůraznil, že teritoriální celistvost Ukrajiny je mimo diskusi. Vůdci proruských rebelů dál trvají na tom, že autonomie, a v praxi odtržení od Ukrajiny, je jejich hlavním cílem. Je také otázka, jak dohodu o příměří přijmou řadoví stoupenci té či oné strany. V průběhu války zahynulo přes 2600 lidí a takové jizvy se nehojí snadno. To, jak je příměří reálné, se ukáže až v průběhu tohoto týdne.

Da svidánja, míre

„Kdepak, tady nebude mír nikdy, takže zítra beru poslední výplatu a da svidánja,“ mává teatrálně rukou Vadim Čechovič. Čtyřicetiletý mechanik končí v místním ocelářském gigantu Azovstal a odjíždí domů do Dněpropetrovsku. Následuje tak tisíce jiných, kteří už Mariupol v posledních dnech opustili. Autobusové lístky směrem na západ země jsou vyprodané na týden dopředu. Majitelé dodávek se rozhodli pro provizorní uprchlické podnikání a nabízejí svezení. Autobus do Kyjeva vyjde v přepočtu na šest set korun, soukromá dodávka na tři tisíce, tedy zhruba čtvrtinu zdejšího průměrného platu.

Nejvíc Mariupolanů ale své město opouští autem. U vojenských checkpointů na západní hranici města stojí každé odpoledne několikasetmetrová kolona aut. „V Mariupolu jsme strávili přesně tři týdny. Utekli jsme sem za rodiči z Doněcku. Teď utíkáme znovu, do Oděsy. Snad naposledy. Jinde už příbuzné nemáme,“ říká unaveně zpoza volantu obstarožní lady čtyřicetiletá řidička. Na zadním sedadle se pošťuchují dvě děti, vedle ní klimbá manžel. Kufr je plně naložený taškami s oblečením, prádlem a hračkami. „Všechno ostatní potřebné najdeme u sestry. Několik týdnů budeme bydlet s její rodinou, úplně chápou, že odtud musíme odjet.“ Doufá, že za jeden nebo nanejvýš dva měsíce se budou moci vrátit, delší čas v osmi lidech v jednom bytě by byl velmi komplikovaný. A na víc než tři měsíce skromného života nemají úspory.

Kolik lidí takto opustilo Mariupol, je v horečném stěhování nemožné zjistit. Mnoho lidí v téhle koloně také odjíždí z města za každodenními záležitostmi a večer se vrací. Dlouhé řady aut se tu tvoří i proto, že vojáci zpřísnili kontroly při vjezdu i výjezdu z města. Město se po všech stranách opevňuje, především na východní hranici. Sto metrů na obě strany kolem hlavní silnice na Novoazovsk tu bagry hloubí zákopy a vojáci spolu s několika dobrovolníky vrší pytle s pískem kolem střeleckých stanovišť. Je to nepříliš bytelné opevnění, svoje místo tu našly i ohromné betonové podvodní bóje. Před sedmdesáti lety bránily německým lodím vplout do přístavu, pak, pestře pomalované, zdobily městské parky. Dnes stojí při okrajích města a auta mezi nimi kličkují cestou ke kontrolám.

24 A reuters R36 • Autor: Globe Media /  Reuters
24 A reuters R36 • Autor: Globe Media / Reuters

V noci práce ustávají a na barikády se nese zvuk vzdálené střelby. V noci na středu se vojáci a ozbrojenci střetli u vesnice Sahanka, pět kilometrů od hranic Mariupolu. Přestřelky a boje se každý den přibližují k městu.

Většina Mariupolanů přesto ve svých domovech zůstává. Na autobusových zastávkách probírají nejnovější zprávy a fámy, které se nesou městem. „Slyšeli jste, že Iljičevec se bude prodávat? Prý ho po bitvě stejně zaberou Rusové, tak ho Achmetov prodává,“ říká svým dvěma sousedkám postarší žena v květovaných šatech s taškou plnou sušených ryb. Podobným zvěstem zpravidla nikdo nepřikládá pozornost. Tady jde ale o nejistý osud druhé zdejší obří ocelárny, která zaměstnává skoro třicet tisíc místních a vlastní ji ukrajinský oligarcha Rinat Achmetov, takže všichni otočí hlavu a udělají krok blíž. „To je úplný nesmysl,“ kontruje po chvíli statný pětačtyřicátník, „ale útok prý přijde dnes nebo zítra. Prý je to jisté.“ O útoku se tu mluví každý večer. „Někdy přijít musí. Už kolem města stojí týden. Nemají na co čekat.“ Na ocelárnu všichni zapomenou a mlčky přemýšlejí nad slovy muže, který mezitím nastoupil do svého autobusu a ze zastávky zmizel. To je pravda, pokyvuje po chvíli mlčky hlavou desítka lidí čekajících na ranní autobus. Nemají na co čekat.

Můj sklep, můj hrad

Anastazia Sumiková není jediná, kdo s barvou bojuje za Mariupol podle svých představ. Velká většina billboardů je potřísněná červeným inkoustem, přes mnoho namalovaných vlajek někdo stejnou barvou napsal „vrazi“ nebo „fašisti“. Poslední boj, v červnu, tu byl tuhý, zahynuly dvě desítky lidí a v několika ulicích dodnes zejí ohořelé domy s dírami po kulkách ve zdech, včetně teď prázdné budovy radnice.

Stovky místních, kteří se v době nadvlády rebelů před čtvrt rokem každý den scházeli v centru města, nyní mlčí. I přes inkoustový protest mají ve městě převahu lidé s ukrajinskými vlaječkami na zpětných zrcátkách a trubkách bicyklů. Ve čtvrtek, kdy na hranice města poprvé dopadly dělostřelecké granáty, se v centru města shromáždilo několik tisíc lidí, kteří utvořili lidský řetěz pro případ, že by do města skutečně vjely vzbouřenecké tanky.

„Upřímně nedokážu odhadnout, jak to většina lidí ve městě cítí. Slávu Rusku si tu dnes nikdo provolávat nedovolí. Ale to není zas takové překvapení, ne?“ ptá se řečnicky Igor Šuškovič. Naráží na to, že do města nedávno přibylo několik stovek nových obyvatel – policejní posily, vojenské jednotky a padesátka dobrovolníků ukrajinského Červeného kříže. Třicetiletý zdravotník z nedalekého Melitopolu patří ke třetí skupině. Přijel s dalšími zdravotníky v polovině minulého týdne, připraven pomáhat místním lékařům a ambulancím. Mariupol zná dobře, vyrostl tu, má tu spoustu známých, proto se také přihlásil do nebezpečné akce. „Tím spíš, že Ukrajina nebo Rusko dnes není ve městě téma. Drtivou většinu lidí zajímá, co s nimi bude příští týden,“ říká plynnou angličtinou. On sám si politické úvahy zakázal. Podmínky pro dobrovolníky byly tři: zdravotnické vzdělání, ochota podstoupit nebezpečí a přísná neutralita, té se úzkostlivě drží.

Nic z toho všeho nebrání městu žít běžný život. Prvního září byly ulice plné školáků ve svátečním oblečení, kteří spolu s rodiči okupovali stánky se zmrzlinou.Hlavní náměstí – jeden z mála půvabných ostrovů v moři omšelých paneláků – je plné lidí, kteří v horkém večeru na lavičkách kolem fontány popíjejí pivo nebo tančí u pouličních kytaristů a harmonikářů. Prázdnotou zejí jen hotely při pobřeží. Drtivá většina turistů nechtěla riskovat cestu do válečné zóny a dovolenou zrušila.

Živo je naopak na tržištích a v obchodech. Regály, které byly ještě před týdnem plné konzerv, jsou v některých supermarketech dokonale prázdné, stejně jako každý den mizí stokilogramové pytle s rýží či těstovinami. Největší nákupy se však dějí na tržnici. „Zpravidla si dělám zimní zásoby až začátkem října, ale není na co čekat,“ říká padesátiletý Michajlo Baranin. Dvoumetrový, hladce oholený slévač z Iljičevce rovná na přívěs svého opečovávaného, deset let starého volvačtyři padesátikilogramové pytle brambor a poloviční množství cibule.

Takových naložených aut stojí před hlavním městským tržištěm – ohromným zastřešeným labyrintem stánků z trubek, igelitových zástěn a vlnitého plechu – dvě desítky. Ceny základních surovin a ryb v posledních dnech mírně vzrostly, ale i tak vyšel jeho obří nákup na několik stokorun. „Trochu dražší než obvykle,“ pokrčí rameny pan Baranin, „ale tady je možné všechno. Válka i příměří můžou do města přijít takhle snadno,“ luskne prsty, „takže plný sklep je jediná jistota.“ 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 37/2014 pod titulkem Město před bitvou