Škola je zvláštní zboží. Člověk musí brát vše, co se mu nabízí pod jednou střechou, anebo hledat jinou školu, jinou střechu. Přitom když si jdu nakoupit zeleninu na polévku, obchodník by si těžko troufl vnutit mi k čerstvé mrkvi ještě povadlou petržel a nahnilý celer. Ve škole je ale tohle běžné, vedle skvělého češtináře tam učí průměrný matikář a mizerná angličtinářka nebo naopak.
Když jsem na přelomu tisíciletí hledala školu pro své děti, záleželo mi především na její atmosféře. Chtěla jsem, aby učitelé brali děti vážně a respektovali jejich názor. Pražská základní škola v Londýnské ulici tohle nabízela. Neumím si představit lepší školu demokracie, než když ředitel uzná svou chybu. Konkrétně slíbil, že i šesťáci budou mít jeden den v týdnu školu až od devíti, a nedodržel to. Děti se rozhodly protestovat, vyslaly do ředitelny své zástupce a ředitel rozvrh změnil. Bylo to pro ně velmi poučné, odnesly si do života, že stát kultivovaně za svým názorem má smysl.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
