Měl by ses stydět

Mám pro tebe špatné zprávy,“ stálo v esemesce, která písničkáři Johnu Grantovi pípla, když si v lednu 2011 vybíral v obchodě nové boty. Americký zpěvák zrovna prožíval šťastné období. Po sáhodlouhém vyrovnávání se s homosexualitou, depresemi, alkoholovou závislostí a naprostou rezignací na hudbu se mu na prahu čtyřicítky konečně dostávalo uznání. Jeho sólový debut Queen of Denmark vyhlásil měsíčník Mojo nejlepší deskou roku 2010 a Grant se právě měl nazítří vydat do Švédska, kde plánoval natáčení nových skladeb společně s hitovým producentem Kleerupem.

Místo toho však hned po přistání ve Stockholmu zamířil k lékaři. Textová zpráva totiž přišla od náhodné známosti, s níž strávil jednu divokou noc. Během týdne se Grantovy nejhorší obavy potvrdily: test na HIV vyšel pozitivně. „Úplně jsem cítil, jak mi krev ztuhla v žilách,“ vzpomíná s odstupem v rozhovoru pro magazín Out. „Na druhou stranu, ano, mám to, přesto se mi vede dobře.“ Z natáčení tehdy sešlo, ovšem hudby se nevzdal a výsledkem sžívání se s diagnózou se stala temně elektronická deska Pale Green Ghosts. Vznikla na Islandu, který se stal zpěvákovým novým domovem, a díky brutální upřímnosti, porci černého humoru a Grantovu podmanivému barytonu je natolik sugestivní, že ji vlivné hudební vydavatelství a distributor Rough Trade vyhlásilo nahrávkou roku 2013 a deník The Guardian ji dal na druhé místo hned za Yeezus od Kanye Westa.

Zatímco mnoho umělců se kolem sebe snaží vytvořit mysterium, berou na sebe masky a stavějí ochranné zdi, šestačtyřicetiletý Grant bariéry bourá. Nedělá rozdíly mezi sebezpytováním v rozhovorech a otevřeností, s níž vystupuje na jevišti, řekne na sebe vše. Málokdo dnes na hudební scéně hraje s tak otevřeným kartami a dává se všanc jako on. České publikum se o tom bude moci na vlastní oči přesvědčit v sobotu 19. července, kdy Grant vystoupí na festivalu Colours of Ostrava.

Ať už ale hudebně zachází se soft rockem či elektronikou, Grantova tvorba není omezená na téma homosexuality. V obecné rovině se jeho dílo dá vnímat jako podnětný příběh někoho, kdo se urputně snaží vymanit z kritérií, která na něj uplatňují ostatní. Ví, že si je ani nezvolil, ani jim nemůže dostát, protože jdou proti všemu v něm.

Jako vetřelci

Vyrůstat v americkém Coloradu v nábožensky založené metodistické rodině, kde se i nadávky braly za závažný hřích, bylo pro teenagera, který si záhy uvědomil svou orientaci, tvrdé sousto. Homofobní výroky byly doma na denním pořádku, o gayích se mluvilo jako o podřadných lidech. Nepřicházelo v úvahu, že by stydlivý mladík našel odvahu svěřit se rodičům. Naopak se hrozil, že se jeho tajemství prozradí.

Těsně po maturitě na konci osmdesátých let se proto vydal do Německa studovat v Heidelbergu překladatelství z němčiny a ruštiny. Věřil, že daleko od bigotní rodiny bude schopen přijmout sebe sama a uvolnit se. Místo toho se však dostavily deprese a stále se prohlubující záchvaty úzkosti. Přesto tu zažil důležitý milník. Někdejší průměrný kostelní sborista poprvé zpíval na veřejnosti. „Byl jsem strašně opilý, jinak bych nedokázal vylézt na pódium,“ vzpomíná v rozhovoru pro časopis Loud and Quiet. „Hrozně jsem se styděl, ale také jsem cítil zvláštní rauš. Když jsem zpíval, měl jsem pocit, že mě lidé konečně berou vážně. Mnohem víc než při všech ostatních příležitostech.“

Do Spojených států se vrátil v roce 1994, když se začal prudce zhoršovat stav jeho matky, které zjistili rakovinu plic. Až po její smrti dokázal okolí přiznat homosexualitu. Bylo mu šestadvacet, čerstvě předepsaná antidepresiva ho zbavila strachu z lidí a poprvé v životě se mohl volně nadechnout. Nastal čas založit rockovou kapelu. The Czars – jak ji pojmenoval – se těšili značnému uznání kritiky, ovšem nedokázali prorazit tak, aby se hudbou mohli živit. Nehledě na to, že uskřípnutý Grant si náhle více užíval svobody: holdoval alkoholu, kokainu a volnému sexu, než by se naplno věnoval tvorbě. Stal se z něj natolik nespolehlivý článek, že ho v roce 2004 zbylí muzikanti vyhodili a The Czars se následně rozpadli. Díky této lekci však Grant aspoň nastoupil k anonymním alkoholikům a začal s odvykáváním. Pronásledoval ho pocit naprostého selhání. Odstěhoval se do New Yorku, kde začal nový střízlivý život.

NEJDE MU O VÝPRODEJ INTIMITY, ALE O POUČENÍ Z NESPOČTU CHYB, JIMIŽ HO POZNAMENALI JINÍ, I TĚCH, KTERÝCH SE NA SOBĚ DOPUSTIL SÁM.

Vydělával si jako číšník, později jako překladatel v nemocnici a byl přesvědčený, že se k hudbě už nikdy nevrátí. Vyslyšel až dlouhé přemlouvání texaské kapely Midlake, jejíž členové patřili mezi fanoušky The Czars – a nabídli se, že Grantovi poslouží coby doprovodná kapela. Po šestileté pauze přistoupil ke skládání písní s naprostou vážností a terapeuticky očistnou důsledností.

Queen of Denmark zaznamenává Grantovy pocity z dospívání s potlačovanou homosexualitou v průběhu sedmdesátých let. Do stejné éry je žánrově situovaná i hudba, která navazuje na rádiově příjemný soft rock lamačů dívčích srdcí, jakými bývali Billy Joel nebo jeden čas i Bruce Springsteen. Napětí však pramení z toho, že zatímco zmíněné mužné idoly opěvovaly ženskou krásu, Grant hladivé melodie provází zpověďmi poničené duše a love songy, kde objektem touhy je osoba stejného pohlaví. Většinový hudební žánr mu slouží k přenosu emocí, jež se mainstream snažil vytěsnit.

Pocity odcizení a odlišnosti na střední škole nejlépe vyjadřuje píseň Sigourney Weaver, kde si pomáhá popkulturními metaforami: „Zkoušel jsem mluvit, ale zjistil jsem, že nemám hlas… Cítil jsem se jako Sigourney Weaver, když musela zabít všechny vetřelce.“ V další sloce se přirovnává k Winoně Ryder bojující s upíry ve filmu Dracula. Důležité je otočení perspektivy: ne homosexuálové, ale ti, kdo na ně útočí, dostávají nálepku vetřelců.

S prostředím rodiny, které bylo podřízené dogmaticky církevnímu a de facto nesnášenlivému výkladu světa, pak účtuje v JC Hates Faggots (JC nenávidí buzeranty): „Ježíš nenávidí buzeranty, říkali jsme ti to, kdyžs byl mladý, synu. Může nenávidět, koho si zamaneš. Jako negry, hispánce, rudochy a židáky a muže, co neumí zkrotit své manželky.“ Queen of Denmark nabídla koktejl upřímnosti, smutku, humoru i vnitřního konfliktu. Po letech potlačování svého já, které ho dohnalo k depresím a závislostem, se Grant poprvé neschovával vůbec za nic. A nezměnila to ani stigmatizující diagnóza.

Neposlouchej je

Bylo to před početným londýnským publikem v srpnu 2012. Grant uvedl skladbu I Try To Talk To You přiznáním, že ji napsal těsně poté, co se dozvěděl o svém zdravotním stavu. Ohromený dav ztichl, ale Grant s úsměvem dodal: „Ale no tak. Je to povznášející píseň.“ Pokud debut Queen of Denmark vězel v sedmé dekádě, Pale Green Ghosts se posunul do osmdesátých let k syntezátorům a od dospívání k rané dospělosti. Společně s islandským producentem a členem kapely Gus Gus Birgirem Þórarinssonem natočil album plné ponurých disko šansonů a pompézních balad, jež si v obnaženosti nijak nezadají s debutem.

Grant se tu ve skladbách, které někdy dluží Davidu Bowiemu stejně jako Depeche Mode, vyznává z divokého sexuálního života, přijetí nemoci, pochybností, sebepodceňování, zvnitřněné homofobie. Ale i sebeironie, jež proniká do milostné balady GMF: „Jsem ten největší sráč, jakého můžeš potkat… ale nezapomeň, když budeš se mnou, zasměješ se tak o 65 procent častěji.“

Celebrity často využívají svůj soukromý život jako marketingový tahák, zviditelňují se jím a inscenují ho. Grant jde proti této strategii. Bez okolků probírá nejtemnější momenty života a vyrovnává se s nimi. Někomu jeho osud může připadat odpudivý, jinému naopak nabídne inspiraci a východiska. Grantovi nejde o výprodej intimity, ale o poučení z nespočtu chyb, jimiž ho poznamenali jiní, i těch, kterých se na sobě dopustil sám.

Deska kulminuje takřka osmiminutovou freskou Glacier, v níž Grant přednáší slova, jež by si jeho mladší já kdysi přálo slyšet: „Chceš jen žít, jak nejlépe to jde, ale tvrdí ti, že nemůžeš. Tvrdí ti, že jsi zvrácený a měl by ses stydět… Neposlouchej je. Hledej svoje odpovědi, i kdyby to znamenalo, že se někdy budeš cítit osamělý.“