Od rána si můj telefon ještě ani na chvilku neodpočinul. Vyrážím dnes s dětmi ze své třídy na víkendovou výpravu, balím krosnu a najednou pípá esemeska: Omluvte prosím Honzíka, nečekaně nám přijela babička. Vzápětí další zpráva: Střevní potíže. Ale ale… v tom má asi prsty předpověď počasí, říkám si. V sobotu a neděli prý budou místy přeháňky. Hned nato další dvě zprávy: Rodinné důvody. Viróza.
Pane učiteli, buďte připraven na všechno. Těšil jste se, že po čase zase bude celá třída pohromadě? Ani náhodou! Než dobalím, zapípají ještě bolest v krku, akutní únava a velmi se omlouváme.
S hrstkou statečných, které nesklátila nemoc ani nečekané nájezdy babiček, se setkáváme na nádraží. Cesta je bez problémů, stejně tak i stavění stanů v kempu. Trochu prší, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout.
Přečtěte si více k tématu
15 nej článků z rubriky Jeden den v životě
Pak ale nájezd pokračuje. „Slyšela jsem, že děti mají úplně promočené spacáky, že jim prší do stanu! Jak situaci hodláte řešit? Startuju auto a jedu!“ vyhrožuje do telefonu paní maminka.
Běžím se na Martinu podívat – žádný problém přece nehlásila. „Bereš čtyři,“ pronáší vítězoslavně, když strčím hlavu do stanu. Odhazuje sedmu na karimatku a vypadá spokojeně, stejně jako ostatní holky. A spacák? Ano, skutečně! Zdá se, že na něj káplo.
A dost, mám toho tak akorát! Po vzoru teambuildingových akcí pro manažery beru igelitový pytel a vyhlašuji akci „zbav se svého mobilu“. Beztak do nich většina kluků pořád civí a nevšímá si ostatních – a přece nejsme zájezd mimoňů.
Vyrážíme na podvečerní výlet. Obvyklá situace: Čtrnáctiletí Max a Tadeáš nesou nesnesitelné břímě života. Takže se vlečou. Protesty zbytku třídy, ať trochu pohnou, ještě zhoršuje jejich trauma. Jdeme dál a o pár zatáček později se opozdilci ztrácejí z očí.
V táboře chystáme večeři. Když po hodině rozléváme polévku a ti dva pořád nikde, začínám být nervózní. Ale vyplatilo se zůstat na místě. Ztracená dvojice se po chvíli objevuje. S nadšeným výrazem! Ztratili kšiltovku, pak ztratili cestu, pak našli velký skalní převis a viděli starý mlýn a bylo to skvělé. Vypravují nám dobře půl hodiny. Zítra se tam musíme jít podívat.
Večer zalézám do svého stanu a spokojeně si hovím na hromadě mobilů. Byl to prima den: mí žáci zažili nečekané dobrodružství – a skupina je stmelenější.
Chyba ale byla nastavit si budík na telefonu. Nemůžu ignorovat ty nepřečtené esemesky: „Jonáš nám už pět hodin nenapsal, jestli je vše v pořádku. Nestalo se mu něco?“ A safra…
Po návratu to má ještě dohru. „Nechat dítě bez mobilu, to je nezodpovědnost!“ rozčiluje se jeden pan tatínek. „Pokud příště nebudou mít telefony, Max nikam nepojede. V dnešní době bez telefonu? Absolutní nesmysl.“ Podívejme, k čemu vede hodina dobrodružství… Snažím se přejít to s klidem – učitel má přece mít pro rodiče pochopení.
Po vyučování si na třídnické hodině promítáme fotky z výpravy. Snažím se trochu vylepšit atmosféru, a tak zapalujeme pár svíček. Plamínky plápolají, fotky se líbí a dveře se otevírají – a v nich bezpečnostní technik: „Ha! Svíčky! Vyhláška č. 61! Otevřený oheň mimo specializovanou učebnu!“
Jo, lepší povolání jsem si vybrat nemohl. Plním krásný úkol: vedu studenty k tomu, aby mohli být plnohodnotnou součástí svobodné společnosti plné přímých, zdravě sebevědomých a zodpovědných lidí.
Vedu je k odvaze; jen, safra, kdyby tak směli zůstat chvíli o samotě! Vedu je k samostatnosti; škoda jen, že když si špatně postaví stan, rodiče je raději evakuují. Vedu je k překonávání sebe samých; bohužel, pouze když neprší. Vedu je ke smyslu pro romantiku: škoda, že svíčku smějí vidět jen přes ochranné sklo. Vedu je k lecčemu, jen opravdová dobrodružství musím nechat filmovým hrdinům. Z rodinných důvodů.
JOSEF KVASNIČÁK, učitel na gymnáziu
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
