Přijel sem coby turista se ženou, ale mně se ozval jako kolega spisovatel a jeden z někdejších delegátů na pražském kongresu Mezinárodního PEN klubu v roce 1994. Angličan. A že už se sem chystal dlouho a že se ptal dramatiků a scenáristů Ronalda Harwooda a Toma Stopparda, na koho se obrátit, a Tom mu dal můj telefon. A že se musíme sejít. Od kongresu uplynulo necelých dvacet let, takže jsem ho u sochy Antonína Dvořáka před Rudolfinem nepoznal ani náhodou, a on měl sice mou fotku, ale dvacet let starou. Nakonec jsme se přece jen našli – on uštvaný, já zvědavý, co po mně může chtít. Mluvil ale krásnou angličtinou, takže jsem mu začal věřit, že je spisovatel, a povídali jsme si pak mnohem déle, než jsme od sebe očekávali. Aj se maličko přiopili. Ptal se na leckoho, litoval, že sem nepřijel dřív, aby ještě mohl vidět Václava Havla, že ho taky mrzí, že se nenašel překladatel, aby mu mohla u nás vyjít knížka – přiznám se, že jsem si v té chvíli začínal vymýšlet, jak se vymluvit, abych mu mohl utéct, ale on mě předešel a zeptal se: „Co vy jste vlastně zač, vy Češi?“
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 58 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
