Německý spisovatel Arno Schmidt (1914–1979) si od počátku kariéry koledoval o pověst elitářského autora pro podivíny nejen svojí náročnější tvorbou, ale i ostentativně asociálním životem. Po válce kočoval se ženou a pár zavazadly po provizorních ubytováních, občas žil ve stanu, dokud si po prvních literárních úspěších nemohl dovolit koupit lesní chatku, kde manželé strávili zbytek života. Nešlo ale o chatařské choutky s rybařením a sběrem lesních plodů. Schmidt neměl peníze a odmítal se věnovat čemukoli kromě psaní, protože mimo umění neviděl žádný smysl. V lesích umanutě pracoval i šestnáct hodin denně a zanechal po sobě obsáhlé dílo.
Přestože jeho textům nechybí humor ani opojení, jeho témata jsou naléhavá a základní ladění silně pesimistické. Německá poválečná literatura se musela vyrovnávat nejen s následky prožitých hrůz a ekonomickou devastací, ale taky s otázkou identity národa, který jako celek selhal. Schmidt patřil k proudu autorů, kteří pro tento všeobecný rozpad hledali odpovídající výraz v rozbití klasického vyprávění a inspirovali se přerušenou tradicí avantgardy. Tato svérázná díla jsou nicméně i po půlce století zcela aktuální. Dokládá to rovněž Schmidtova kniha Ze života fauna, brilantní próza psaná na kartotéční lístky.
Filozofování v Sudetech
Heinrich Düring, hlavní protagonista románu,je provinční úředník, v práci se chová až servilně a doma naplňuje očekávání otce měšťácké rodiny. V nitru je ovšem bytostný ironik a nemilosrdný glosátor nejbližšího okolí, lidských povah, společenské situace, kulturní pokleslosti a nakonec i vlastního pokrytectví. Jeho obrovský přehled na poli literatury, filozofie, historie a znalost jazyků jsou jakousi samozřejmostí, která je mu záminkou k rozličným exkurzům, myšlenkovým výbojům a především mu dává absolutní převahu nad okolím.
Čtenáři jsou však jediní, s kým Düring svoje skutečné názory sdílí, nikomu nemůže říct nic naplno. A podobně jako on, i celý text nechává všechny zásadnější události plynout spíš v pozadí, mimovolně mezi řádky, nebo nás na ně upozorní až zpětně. Jako by se všechno podstatné smělo říct až v minulém čase, zaslechnout z rádia, zmínit na okraj. Až pohledem zpátky je tedy čtenář schopný v tomhle jiskřivém, rozlámaném textu bezpečně identifikovat dějovou linku.
Román se odehrává v době třetí říše, převážně těsně před válkou, v nejsilnějším opojení Vůdcem, v závěrečné části se pak děj přenese do deziluze roku 1944. Tematická šíře textu se ale zdaleka nevyčerpá jen politickou situací nebo celospolečenskými tématy, protože intelektuální záběr vypravěče je prakticky neomezený. A tak zatímco Německo anektuje Sudety, Düring čte, filozofuje, flirtuje a hlavně plní speciální úkol zmapovat historii kraje, kterým ho pověřil sám vrchní rada. Objíždí na bicyklu archivy a fary, pročítá matriky, účetní knihy, kroniky, což vnáší do textu kromě badatelského rozměru i epizodu téměř detektivní.
Kontrapunktem Düringova vnějšího měšťáckého života je pak intimní vztah s mladičkou sousedkou Käthe, který po počátečním konvenčním laškování získává v závěru nečekanou dynamiku. I takto zásadní obrat se ale čtenář dozvídá jakoby mimochodem, ostatně také zmínka o synově smrti na frontě přichází až zpětně, na rozdíl od přírodních scenerií, jež se úchvatného popisu dočkají okamžitě. Jako by hrály oproti konkrétním reáliím našich soukromých životů daleko podstatnější roli.
Román jako kartotéka
„Dnes večer ještě vyrobím kartotéční krabičky pro lístky DIN A 8, tzn. 74,5×53 milimetrů. Na ně přijdou příjmení, jména, biografická data, pokud jsou dosažitelná; krom toho stručné heslovité údaje: kde nalezeno atd.). Číst, obrátit; číst, obrátit. Číst. Obrátit.“Těmito slovy nás Heinrich Düring informuje o tom, jak svědomitě a systematicky začíná s mapováním kraje, a současně nám jimi autor představuje osobitou tvůrčí metodu.
Celý román totiž sepisoval na kartotéční lístky. Text je tak složený z krátkých uzavřených odstavců, které mívají nejčastěji čtyři až šest řádků. Schmidtovo rozbíjení klasické vyprávěcí struktury ovšem není žádnou samoúčelnou exhibicí. Přímo v textu tematizuje, jak život v jeho únavném koloběhu nevnímáme jako kontinuum, ale jako sled okamžiků, jež nás na chvíli vytrhnou z letargie. A takové izolované vjemy, paměťové kartotéční lístky, se potom nespojitě řadí za sebe a tvoří náš životní příběh, ve kterém se denně mísí pár banalit pracovní směny, výhledy z okna, dvě věty s dětmi, pohled z okna na sousedčino lýtko a ráno zase do práce.
Schmidtův způsob psaní kopíruje právě tuto rovinu lidského vnímání, a navíc má i svoji literární slastnou kvalitu. Próza obecně má totiž tendenci bobtnat tím, že stále klene oblouky a spojnice mezi situace, jež chce čtenáři popsat, mezi postavy a časové roviny. Arno Schmidt stříhá výhledy a situace volně za sebou, takže sice občas nevíme, kde že se to právě„vítr lehounce dotýká soboliny noci, že se rozšeptala a rozmručela“, nebo proč si vypravěč zrovna tropí žerty z Goethových próz. Nicméně téměř žádné slovo není vata, lávka mezi sděleními, každá věta je smysluplná, ústrojná a vybroušená. Ostatně expresivní a přitom přiléhavě úsporný jazyk je sám o sobě největším požitkem románu.
Při čtení se trochu bokem, nicméně neodbytně vtírá otázka, proč vlastně člověk vypravěčova rozhledu a přesvědčení tak úporně hraje hru na dobrého měšťáka. Proč všechny ty úlitby, tvář loajálního zaměstnance, srdečného souseda, proč všechna ta „Heilhitler!“ a „Samozřejmě, pane vrchní rado“. Je podstata revolty už v samotném odbojném myšlení, v té soukromé reflexi uvnitř vlastní hlavy a v tajných maskovaných výpravách? Není tohle všechno naopak přitakání měšťáckému chování, není podobné pokrytectví nakonec jeho nejvyšším projevem?
Jakkoli Düring ani sám na sobě nešetří ironií, vzmůže se právě jen na ni. Přesto má pořád dojem, že stojí výrazně výš než jeho okolí. Možná ale samotná kritická a jízlivá reflexe ještě tak mnoho neznamená. A tak při čtení nepohodlně zeje otázka, nakolik je faun této knihy skutečně šklebícím se lesním bůžkem, a nakolik pouze sečtělým tatíkem stylizujícím se pro vlastní potěchu do chlupaté podoby s růžky. Jakmile taková pochybnost vyvstane, může být zvolání „Krásy přírody jsou nejspolehlivější. Pak knihy; pak vepřo zelo. Všechno ostatní je proměnlivé a šalebné“ najednou daleko víc než jen bonmot. Intelektuál, který se bojí ztráty toho, čím ostentativně pohrdá. Volnomyšlenkář, který si slastně vychutnává požitky konformního života. Snad je v tom i sebeobhajoba autora: Podívejte, co by ze mě bylo, kdybych byl „normálnější“.
Autorka je spisovatelka.
Arno Schmidt: Ze života fauna
Přeložila Michaela Jacobsenová, Opus, 118 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
