Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura, Kultura, Literatura

Přišla z moře

Miloš Urban

Miloš Urban: Přišla z moře • Autor: Argo
Miloš Urban: Přišla z moře • Autor: Argo
Miloš Urban: Přišla z moře • Autor: Argo
Miloš Urban: Přišla z moře • Autor: Argo

Miloš Urban v nedávném rozhovoru pro server ihned.cz prohlásil, že ho severské detektivky a vůbec knihy, v nichž se sériové vraždy často vysvětlují sociálním podtextem, nebaví. Stává se v tomto ohledu konzervativním – padla na něj prý nostalgie po staré dobré anglické vraždičce. Ve svém novém románu Přišla z moře se proto vrátil ke kořenům žánru, když si ještě detektivka vystačila s málem: „Všechno je tam jednoduché. Pouze je potřeba přijít zločinu na kloub, a nepřijít při tom o hlavu.“ Otázkou je, jestli už to dnes není trochu málo nebo zda se jen Urban nevymezuje vůči konkurenci.

Na půli cesty

Romány Miloše Urbana mají na čtenáře obvykle dvojí účinek. Přinášejí mu potěšení z poutavého a zábavného čtení, z umu, s nímž autor konstruuje své tajemné zápletky, pohrává si s žánry a buduje podmanivou atmosféru. Druhou podstatnou složkou jeho románů je pak intelektuální nadstavba. Čtenář se skrze jeho knihy podvratně a navzdory své vůli dozví mnohé o architektuře, mykologii nebo automobilovém konstruktérství.

Obdivuhodné je, že Urban tuto úspěšnou recepturu pouze neopakuje. Obzvláště ve svých posledních knihách se snaží čtenáře překvapovat a narušovat jeho očekávání. Nejvýrazněji se to dosud projevilo u jeho předloňské knihy Praga piccola, která je v podstatě klasickým románem na pomezí rodinné kroniky a měšťanské ságy. Setkala se sice s celkem vstřícným přijetím kritiky, zároveň ji ale provázely povzdechy, že se v ní vytratil Urbanův autorský svéráz a že tím románu chybí něco podstatného z přitažlivosti jeho psaní. Detektivka Přišla z moře je v rámci jeho tvorby návratem na půl cesty.

Příběh se odehrává na britském pobřeží v městečku Eastbourne. V místním regionálním deníku je právě na stáži český novinář Karel Vrba, který se připlete ke zvláštnímu případu. Na pláži, na pobřeží kanálu La Manche, se objeví dívka oblečená jen do žlutých plavek. Zdá se, že je v šoku. Nikdo neví, odkud se vzala, mlčí. Jediný, s kým alespoň trochu komunikuje, je zmíněný Karel Vrba, který o ní má napsat článek. Poté co se jeho text objeví v novinách spolu s dívčinou fotografií, přijede si pro ni otec, zámožný muzikálový producent Solon Petrides z londýnského West Endu. Tak se brzy odhalí dívčina totožnost – jmenuje se Cora. Vyrazila si se svým milencem Hitchem na výlet jachtou, překvapila je bouře a ztroskotali. Tajemstvím ovšem zůstává, kde je vrak lodi, co se stalo s Hitchem a co se onu osudnou noc na jachtě vlastně odehrálo.

Kulturní submise

Základní půdorys detektivky je tedy vskutku klasický a Miloš Urban se na něm pohybuje na první pohled vcelku s bravurou. Indicie postupně zapadají do sebe, jednání postav, jež se zpočátku může zdát poněkud přepjaté (například okamžitá, až intimní důvěra Petridese, Cory i její matky v českého novináře), začne brzy dávat smysl. Žádná epizodická linie tu není zbůhdarma, naopak postupně dokresluje motivy jednání románových postav.

Dokonce i zasazení příběhu do anglického prostředí působí přirozeně, a nikoli jen jako ozvláštnění. Vyplývá to snad z toho, že Miloš Urban v Anglii strávil část dětství, takže tamní prostředí a společnost dobře zná. Na pobřeží Eastbourne v osmdesátých letech pravidelně vyrážel s rodiči na víkendy, aby si tu odpočinuli od ruchu londýnské metropole.

Podobně jako jeho hrdina Karel Vrba i on je milovníkem anglického jazyka, což tu několikrát tematizuje – na závěr své detektivky vložil kratší esej věnovaný podstatě angličanství a anglické kultury, jejímž příslušníkem se Karel Vrba touží stát, a celým textem prosakují narážky na jeho východoevropský původ. Sklony ke kulturní submisivitě však netrpí jen hlavní hrdina. S identitou přistěhovalce se neustále pere i původem řecký imigrant Petrides, přestože se v anglickém prostředí dokázal prosadit a uspět.

Jsou to sice všechno jemné narážky, bonmoty, které nepůsobí nijak závažně, pomáhají však vyostřit charakteristiku postav, jejich napjaté vztahy a atmosféru. Vlastně právě díky nim získává Urbanův román zmíněnou nadstavbu a osobitost spočívající přesně v tom, co ve zmíněném rozhovoru odmítl – sociální podtext. Ten sice v jeho příběhu opravdu nijak nesouvisí s vražednými motivy, ale to obvykle neplatí ani v severských detektivkách (snad jen u nejúspěšnějšího Larssona). Navíc musíme vzít v potaz také to, že do střetu s anglickou kulturou se dostává i Miloš Urban jako český autor pokoušející se napsat „starou dobrou anglickou detektivku“. A v tom mu při pečlivém pohledu k dokonalosti přece jen něco chybí.

Pasivní hrdina

V jeho detektivní zápletce se skrývá několik nesrovnalostí. Například: Proč se Hitchovi rodiče spokojili s Cořinou verzí příběhu a nijak po svém synovi nepátrají? Proč se z ní nesnaží vymáčknout, co se během té bouřlivé noci na jachtě odehrálo? Podobně z řečí Petridese a Cořiny matky postupně vyplývá, že ani oni si nejsou její verzí jistí. Ale namísto toho, aby se věc snažili odhalit, pomáhají českému novináři v jeho práci, a to i s rizikem, že odhalené tajemství jejich bohaté a známé rodiny rozmázne v médiích.

S tím souvisí také poněkud stereotypní způsob, jakým Urban před čtenáři odhaluje další indicie. Když se má děj posunout kupředu a hlavní hrdina získat nový důkaz, pozve si jej Petrides nebo Cořina matka na skleničku a během dlouhého monologu mu podstatnou část minulosti své dcery související s tajemnou nehodou předestřou jako na talíři. Napětí tu – až na závěrečnou groteskní scénu – negraduje, významná část Cořina tajemství se odhalí už na počátku příběhu a příliš brzy je jasné, kde je zakopán pes. Meziscény pak vyplňuje spíše nezáživné a barvotiskové líčení života anglické smetánky (jachta, soukromý tryskáč, rodinný zámeček, marnivý, ale poněkud prázdný život) a poněkud pragmatického milostného vztahu Karla Vrby ke studentce Pauline.

Sociální podtext je tu tedy spíš jen načrtnutý, není prokreslený do detailu a hloubky jako v případě nejlepších Urbanových próz – Lordu Mordovi a Sedmikostelí. Jeho smyslem je především okořenit detektivní záletku. Hlavní hrdina po ničem nepátrá, neslídí, stačí si získat přízeň důležitých osob a pak už jen počkat, až se mu svěří. Nové indicie nezískává vlastní aktivitou, přichází na ně spíš náhodou. Jeho role je pasivní a trpný pocit nakonec zůstává i po přečtení Urbanovy knihy.

Miloš Urban: Přišla z moře
Argo, 296 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].