Češi občas řeší, jestli patří na východ, nebo spíš na západ Evropy. Co se religiozity týče, mluví sociologická data jasně: patříme na východ. Jen šest procent Čechů se prohlašuje za důsledné ateisty a pouhých deset procent pevně věří v Boha a pravidelně navštěvuje křesťanské bohoslužby. Nejvíce z nás – 60 procent – vyznává širokou škálu okultismu zahrnující horoskopy, amulety či víru v nadpřirozenou moc věštců či léčitelů. Právě tahle převažující preference nás spojuje se zeměmi bývalého východního bloku, jako jsou Rusko, Slovensko či Lotyšsko.
Jejich společná dějinná zkušenost vede sociology ke zkoumání otázky, zda snaha pojistit si svůj osud pomocí různých magických praktik není reakcí na život v režimech, které byly značně nepředvídatelné a systematicky v lidech potlačovaly schopnost samostatně rozhodovat o svých životech. Jak ukazuje socioložka Dana Hamplová v knize Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí, hypotéza je to lákavá, nesedí ale na všechny země východního bloku. Třeba Maďaři a bývalí východní Němci se takovými okultisty zdaleka nejeví. Není potom spíš příčinou společné slovanství oněch zemí, jak tvrdí třeba americký sociolog Andrew Greeley? Může být, odpovídá Dana Hamplová, jenže autor ono slovanství nijak nedefinuje.
Podobně česká socioložka postupuje také u dalších zjištění, jako je třeba větší sklon k religiozitě u mužů než u žen, u starších lidí než u mladších nebo evropská a speciálně česká nedůvěra vůči tradičním náboženským systémům. Předestře možná vysvětlení nabízená sociologickou teorií, na základě získaných dat ukáže jejich slabiny a často otevřeně přizná, že pozorované jevy nedovedeme uspokojivě vysvětlit. Je to poctivý přístup. Čtenář se však neubrání pocitu, že by se rád dozvěděl víc.
Jestli totiž sociologická data něco ukazují jistě, pak je to anomálnost většiny evropských zemí vůči zbytku světa. Jedině na starém kontinentu se zdá být naplňována teze o sekularizaci jako důsledku rozvoje modernity. Zatímco jinde ve světě přibývají křesťanství (či islámu) věřící, Evropané od své tradiční víry odpadají. Zatímco jinde roste význam jasně definovaných náboženských komunit, Evropanům vyhovuje vytvářet si individuální mix náboženských představ a považovat víru za věc vysoce intimní.
Jak tuhle anomálii pochopit? Hamplová nabízí zajímavou hypotézu skupiny amerických badatelů, kteří se ji pokoušejí interpretovat pomocí kategorií nabídky a poptávky. Zjednodušeně řečeno tam, kde vládne náboženské scéně jedna církev či jeden typ víry, zaujetí lidí pro náboženství klesá. Je to situace podobná té, kdy jeden monopolní dodavatel dodává lidem jeden typ výrobku a nemusí se snažit své zákazníky zaujmout, aby předběhl konkurenci.
Výmluvným příkladem jsou USA, kde stát nepodporuje žádné konkrétní náboženství, ale ani žádnému nebrání v existenci. K různým typům převážně křesťanské víry se tu aktivně hlásí většina obyvatel. Vítězí především ty církve, které nabízejí jasně definovaný produkt – víru přehledně určenou systémem pravidel, žádnou liberální bezbřehost – a přitom se ho nebojí atraktivně zabalit do lákavého hávu současné popkultury. Podobná situace vládne i ve většině muslimských zemí. Islám tu – v rozporu se zažitou představou ovlivněnou teokratickým Íránem – nepředstavuje státem ovládaný monolit, ale pestrou směs navzájem si konkurujících proudů.
Američtí ekonomizující sociologové si myslí, že současná Evropa je v mezistavu, kdy katolické a protestantské církve teprve nedávno ztratily svůj monopol a neregulovaný náboženský trh se zatím nerozvinul. Jeho zárodky už však lze pozorovat. Nasvědčuje tomu – jak dokládá Dana Hamplová – i skutečnost, že jediná rostoucí náboženská společenství představují v Česku malé fundamentalistické evangelické církve výrazně inspirované úspěšnými americkými vzory. Dožene tedy Evropa a s ní také Češi v náboženském probuzení Ameriku? Odpovědi se čtenář opět nedočká. Nejsou data, sociologická metoda naráží na své limity.
To ovšem čtenáři nebrání ve spekulacích. Například: Když Václav Havel v dopisech z vězení píše své vyznání víry, mluví velmi opatrně a přitom přesvědčivě o Bohu, který je transcendentní, nikoli ale nadpřirozený; nemilosrdný v nazývání chyb a poklesků, přesto člověku důvěrně blízký; většinu otázek ponechává bez odpovědí, zároveň se vyjevuje jako nejlepší partner pro dialog. Možná že budoucnost Evropy je právě v hledání takového Boha, jehož podoba zatím jen matně probleskuje ve formulacích několika málo odvážných myslitelů.
Dana Hamplová: Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí
Karolinum, 152 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
