Znovuzrození zájmu o dílo Thomase Manna, k jakému došlo počátkem sedmdesátých let minulého století, by pár let předtím nikdo nečekal. Ironický konzervativec s vytříbeným smyslem pro dekadenci se zdál v éře doznívajícího modernismu definitivně passé. Pak jej ale připomenul Luchino Visconti filmem Smrt v Benátkách a Benjamin Britten stejnojmennou operou. Literární scénu navíc ovládl postmodernismus, který na poetiku Thomase Manna v mnohém navazoval. Pozornost se postupně zaměřila na celou jeho rodinu, zejména na dceru Eriku, proslulou avantgardní kabaretiérku, jejího bratra Klause, novináře a spisovatele, jenž skončil sebevraždou, i na mladšího Gola, solidního historika, který si k rodině zachovával kritický odstup.
Stranou nezůstal ani Thomasův starší bratr Heinrich, svého času rovněž slavný spisovatel, dnes známý hlavně díky filmu Modrý anděl s Marlene Dietrichovou, jenž vznikl podle jeho románu Profesor Neřád. Heinrich na rozdíl od Thomase opěvoval pokrok, liboval si v renesanční rozevlátosti, chválil Stalina i Sovětský svaz a krátce před smrtí v roce 1950 se chystal přesídlit z USA do NDR. O tom, že jeho jediný vnuk vyrůstá v Praze, se tenkrát příliš nevědělo. Ten o svém životě a rodině nyní v knize Poste restante vydává osobité svědectví.
Fragmenty skutečnosti
Jindřich Mann se narodil v roce 1948. Jeho babička Marie pocházela z židovské rodiny v Čáslavi, jako herečka se dostala do Berlína a v roce 1914 se tu provdala za Heinricha Manna. Po nástupu Hitlera k moci se se svojí a Heinrichovou dcerou Leonií vrátila do Čech, zatímco Heinrich zamířil do Francie. V polovině třicátých let se rozvedli. Leonie se po válce seznámila s mladým veteránem Svobodovy armády Ludvíkem Aškenazym, který se uchytil jako redaktor v pražském rozhlasu. Jindřicha měli ještě před svatbou, proto také nese matčino příjmení. Jeho tatínek se později stal rovněž spisovatelem a jeho jméno je alespoň v českých zemích stejně slavné jako dědečkovo.
V Praze žil Jindřich do svých dvaceti let. Po srpnu 1968 přesídlil i s rodiči do Německa, kde dokončil filmařská studia, zahájená na pražské FAMU, a pracoval pak jako scenárista. K sepsání vzpomínkové knihy, jež by v rámci oživeného zájmu o rodinu Mannů zmapovala i její „neznámé československé osudy“, jej koncem minulého století vyzvalo známé nakladatelství Rowohlt. Dlouho váhal. Širší rodinu nepoznal a rodiče mu o své minulosti příliš nevyprávěli. Nakonec se rozhodl psát hlavně o svém mládí, tatínkovi, mamince a Praze. Souvislosti se slavnými Manny musel převážně dohledávat. Původní německý text vyšel u Rowohlta v roce 2007. Česká verze není ani tak překladem jako spíš volným převyprávěním v jazyce, který autorovi zůstal zjevně nejbližší. Svědčí o tom alespoň stylistická vynalézavost a bohatství výrazu.
Mannovo vyprávění rozhodně nesleduje přímočarou chronologii, ale spíš volně těká mezi různorodými motivy a tématy, mimovolnými asociacemi a pokusy o rekonstrukci dávných dějů. Do svého zvláštního světa uvádí čtenáře vzpomínkou na učitele matematiky z vinohradské základky, jenž před školáky rázovitě polemizoval s tezí, že „život je sen“ – kdo si to myslí, měl by podle něj usednout na koleje a počkat, až mu vlak ujede nohy. Hned nato představí autor sám sebe coby žáčka druhé třídy, který proslul už v osmi letech jako skvělý vypravěč vymyšlených příběhů. Nelze si nevzpomenout, že stejnou dovednost přisoudil jeho prastrýc Thomas mladému Josefovi, hlavnímu hrdinovi své biblické tetralogie.
Motivem chlapeckého fantazírování předznamenává Jindřich Mann snový ráz rozsáhlých pasáží, patřících v knize k nejlepším. Skutečné příběhy předků a příbuzenstva zná totiž jen fragmentárně z řídkých zmínek rodičů, a proto je často nahrazuje „vybásněnými“ obrazy. Vžívá se do atmosféry různých míst a dob, evokuje frivolní „la belle époque“ před první světovou válkou, uvolněné poměry za výmarské republiky v Německu, chmury nad Prahou třicátých let, beznaděj protektorátu i zoufalé poměry v terezínském ghettu, kam nacisté deportovali jeho židovské příbuzné z Čech. Pokouší se dohlédnout i do zpustošených krajů na polsko-ruském pomezí, kde byla v téže době vyvražděna rodina jeho otce.
Nepřenosná zkušenost
V první třetině knihy převládají vzpomínky z dětství, vesměs úsměvné, byť právě dozníval stalinský teror padesátých let. Také o něm se leccos dozvíme, pocítíme tichou hrůzu, jaká z vyslovení jména Slánský vanula ještě pár let po procesu, tón tu však udává bezprostřední vidění dítěte, které zvědavě okukuje svět a prochází řadou iniciačních zážitků. Jednotlivé kapitoly působí uvolněně, funguje v nich však působivý kontrapunkt, který memoárové črty nenápadně dotváří v plnohodnotné povídky. Ve druhé třetině knihy přibývají rodinné historky, někdy docela privátní, většinou ale tak či onak spjaté s velkými, převážně temnými dějinami minulého století.
Vypravěč dozrává, pátrá po souvislostech a dochází k leckdy překvapivým zjištěním. Dlouho žil například v přesvědčení, že se jeho otec narodil v Českém Těšíně, což ostatně uvádějí i literárněhistorické příručky, jenže Ludvík Aškenazy pocházel ve skutečnosti z jižního cípu polské Haliče a legendu o českém rodišti dal zřejmě do oběhu až za války, když se v Rusku hlásil do československé armády.
V závěru se ke slovu stále více dostávají novější dějiny. Sledujeme autorovo dospívání v uvolněných šedesátých letech, zážitky z emigrace i návraty po roce 1989. Ani zde nechybějí silné příběhy, například love story, která započala už na základní škole, avšak dovršena manželstvím mohla být až po více než dvaceti letech exilu a odloučení. Rafinovaný kontrapunkt předchozích částí se ke konci knihy poněkud hroutí. Od básnivosti, osobních prožitků a beletristických kouzel přechází text k publicistickým interpretacím politických událostí, jistě bystrým, ovšem nepříliš objevným.
Zadání německého nakladatele Jindřich Mann splnil možná trochu jinak, než se očekávalo. Z „neznámých československých osudů“ slavné rodiny vytvořil pitoreskní pozadí pro vlastní příběh myšlenkového i citového zrání, v němž se naleznou především jeho generační vrstevníci z Prahy. Literárním stylem ovšem rodinné vazby nezapře. V atmosféře jeho vyprávění rezonuje pohádkářská imaginace otce Aškenazyho, zatímco vykroužená souvětí připomenou ironické šifry prastrýce Thomase. Kniha sice původně vyšla německy a nepochybně náleží německojazyčné literatuře, svým způsobem však vstupuje i do literatury české. A to nejen díky autorskému přepracování, ale hlavně obsahem, shrnutím zkušeností, které jsou v mnoha ohledech do jiného prostředí nepřenosné.
Jindřich Mann: Poste restante
Přeložil, přepsal a doplnil autor, Labyrint, 358 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
