Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda, Politika, Společnost

Jednooký Jack

Vůdce hromadného únosu a vražd v alžírské poušti odkryl tvář africké al-Káidy

5 profil • Autor: Respekt
5 profil • Autor: Respekt

V hypotetické soutěži „Hledá se teroristická superstar“ by byl Mochtár Belmochtár žhavým kandidátem na vítěze ročníku. Dokonale naplnil poučku, že terorismus není nic jiného než velká show pro média, skrze něž pak jde prezentovat své cíle celému světu. Belmochtár si kulisy pro svůj vzkaz zrežíroval dokonale. Obsazením průmyslového areálu s desítkami zahraničních  zaměstnanců přitáhl do alžírské pouště kamery reportérů a pozornost agentur celého světa. Těm pak nabídl drama rukojmích omotaných výbušninami, dunění kulometů, oheň, dým a nakonec v písku poházené mrtvoly. Nesedí jenom to, že až doteď stál jednooký terorista spíš o peníze z výkupného než o pozornost nebo ideologii. Proměnu nebezpečného obchodníka ve vražedného showmana teď horečně zkoumají tajné služby i média západního světa.

Alžírský Robin Hood

O Belmochtárovi píše v posledních dnech každý - od globálních The New York Times až po venkovské listy v zapadlých koutech světa. S mírnými obměnami se všude dočteme stejný příběh. Chlapec narozený v roce 1972 vyrůstal v malebném alžírském městě Ghardája uprostřed pouště a už jako teenager vstoupil do alžírské armády. Odtud se jako devatenáctiletý vydal do Afghánistánu, aby se zde nechal vycvičit al-Káidou. Popostrčila ho k tomu údajně násilná smrt palestinského učence Abdulláha Azzáma přezdívaného Otec globálního džihádu. Toho zabila bomba odpálená nikdy neodhaleným pachatelem vedle automobilu, kterým se jel modlit do mešity v pákistánském Péšávaru. Psal se listopad 1989 a Azzám se svým tehdejším nejbližším spolupracovníkem Usámou bin Ládinem slavili velké vítězství své letité svaté války: Sověti právě opustili Afghánistán. Oba muži se přitom dohodli, že společenství svých bojovníků promění ve stálou organizaci - a vznikla al-Káida, jejíž velení převzal po Azzámově smrti právě Usáma.

Belmochtár se v Afghánistánu zúčastnil  bojů proti vládě dosazené Sověty a přišel při nich o oko. Po dvou letech se vrátil do Alžírska, kde už nějaký čas probíhala občanská válka mezi sekulární diktaturou a tamními islamisty. Jednooký bojovník se zcela očekávatelně přidal na stranu Ozbrojené islamistické skupiny. Ta se však po několika letech rozpadla. Část členů totiž nesouhlasila se zvolenou strategií – „výstražnými“ masakry civilního obyvatelstva při jakémkoli náznaku loajality či poslušnosti k vládě - a vytvořila Salafistickou skupinu pro kázání a boj. Ta se v roce 2007 přejmenovala na al-Káidu v islámském Maghrebu a známá značka jí pomohla verbovat nové bojovníky. Belmochtár se mezitím vypracoval mezi její nejzkušenější vůdce. A také vůdce nejbohatší, dodejme, neboť jeho džihád se soustřeďoval především na pašování cigaret, drog a diamantů, což mu přineslo přezdívku Mr. Marlboro, a také na únosy turistů a diplomatů, což mu vyneslo jiné přízvisko - Jednooký Jack. A spolu s tím i dva tresty smrti a jedno doživotí za únosy, terorismus a dvojnásobnou vraždu.

Rozpory mezi Belmochtárovým vyděláním peněz a principy svaté války stály zřejmě za jeho loňským odchodem z maghrebské al-Káidy. On sám na jednom z džihádistických internetových fór svůj odchod vysvětlil neochotou dál přihlížet „nedisciplinovanému chování“ členů organizace; samotná al-Káida jej naopak obvinila, že se „nedržel správné cesty“. Ať už to bylo jakkoli, jisté je, že pan Marlboro se osamostatnil a pustil se do boje s vlastní skupinou v tvrdé a nepřehledné konkurenci různých dalších podobných partií. I když, jak tvrdí někteří, zůstal i nadále větším odborníkem na únosy a pašování než na svatou válku podle Azzámovy známé definice džihádu: „Žádné vyjednávání, žádný dialog, žádné konference - jen puška a boj.“

Takto tedy v kostce vypadá oficiální příběh nejnovější hvězdy světového terorismu. Je plný bílých míst a současně tu a tam proložen až podivně konkrétními informacemi. Takže třeba víme, že jeden Belmochtárův syn se jmenuje Usáma na počest nejznámějšího teroristy nebo že má čtyři manželky z různých arabských a tua­režských komunit. Nevíme ale, kolik dalších dětí má nebo kde vlastně celá jeho rodina žije. Stejně se z nejrůznějších zdrojů dozvídáme, že Belmochtár se ve své komunitě „vždy těšil úctě a pomáhal chudým“. BBC jej dokonce popisuje jako kombinaci Robina Hooda a Usámy bin Ládina. Jelikož však není známý žádný konkrétní příběh, kdy by vůdce teroristické skupiny rozdával místním rohlíky, musíme se spokojit jen s těmito neověřitelnými nálepkami. Zprávy o tom, že pan Marlboro ve volném čase rád sedával u řeky a hleděl na západ slunce, asi nejzdařileji dokreslují paradoxní situaci, kdy o někom víme velmi mnoho věcí, ale dohromady vůbec nic.

Nedobrovolný pozorovatel

Za to, že o Belmochtárovi víme aspoň něco, vděčíme Robertu Fowlerovi, kanadskému diplomatovi a speciálnímu vyslanci Organizace spojených národů pro Niger. V roce 2008 ho při jedné z cest do svěřené oblasti unesla Belmochtárova skupina a poskytla mu tak 130 dní na nedobrovolné pozorování.

„Každou minutu dne jsem myslel na to, že to může dopadnout špatně,“ popsal Fowler tu dobu, během níž ho únosci převezli do 25 různých úkrytů a tajných táborů. Diplomat se bál, že dopadne stejně jako Daniel Pearl, kterého v Pákistánu unesla a zabila tamní al-Káida. To se však nestalo a ve své knize o únosu Season in Hell (Sezona v pekle) popisuje Fowler monotónnost dní v táboře i své obavy pokaž­­dé, když viděl někoho kopat díru v písku nebo dělat cokoli neobvyklého. Rozptýlením vražedné nudy uprostřed pouště mu byly občasné debaty s únosci. Trojici těch, se kterými měli kontakt, dali Fowler a jeho kolega Louis Guay přezdívky Omar Jedna, Omar Dvě a Jack. Tu poslední, zvolenou podle anglického označení pro jednookou postavu v balíčku herních karet, dali Belmochtárovi. Ten v táboře sice nepřespával, ale ukazoval se často a Fowler s Guayem s ním při občasných sedáncích diskutovali o al-Káidě v Maghrebu, o tom, za co bojují a proč tolik nenávidí Západ, ale i o praktických věcech jako zatelefonování příbuzným nebo natáčení videa se žádostmi o výkupné.

Fowler Jacka popisuje jako překvapivě klidného muže, který na sebe nepoutal pozornost a působil až obchodnicky profesionálním dojmem. Na rozdíl od svých spolubojovníků kolem sebe nehulákal nenávistná hesla ani se nepoddával hněvu. „Zatímco Omar Jedna nám dával velká kázání, ve kterých nás chtěl obrátit pliváním jedu na všechno západní, Belmochtár se zabýval jenom aktuálními problémy a to bylo všechno. Velmi na mě působila tichá autorita, již vyzařoval, “ píše Fowler.

Trvalo čtyři měsíce, než se diplomata podařilo po dlouhém vyjednávání osvobodit, a poslední den svého věznění zahlédl Fowler Belmochtára v nejzajímavějším světle. Tehdy totiž jiný terorista Abú Zaíd do tábora přivezl dvě unesené turistky, Němku a Švýcarku, z nichž jedna byla na pokraji smrti. Obě trpěly úplavicí a jednu uštkl škorpion. Belmochtár se na ně šel podívat a vrátil se očividně rozzloben. Vzal ze skříně léky na úplavicí a běžel zpátky dát je oběma ženám. To Abú Zaíd předtím odmítl i přesto, že léky pro turistky mu během vyjednávání německá i švýcarská vláda poskytly. Belmochtár pak ze své vůdcovské pozice nařídil propuštění a okamžité předání obou žen, čímž jim s největší pravděpodobností zachránil život. Podle dostupných informací jeho skupina totiž nikdy nezabila žádného svého zajatce – výjimkou byla dvojice Francouzů v roce 2011, která zahynula při snaze francouzské armády o jejich osvobození. Dodnes se neví, jestli rukou únosců, nebo zbloudilými kulkami zachránců.

Největší představení  

Ve Fowlerově vypravování vypadá pan Marlboro jako jednooká pouštní verze kriminálníka džentlmena, který sice unáší, pašuje, občas někoho zabije, ale při tom všem si zachovává klid a o své oběti se stará s rozvážnou péčí. Tento obrázek vzal za své ve středu 16. ledna, kdy Belmochtár poslal odhadem 32 členů své brigády al-Mulasamín k přepadu plynového vrtu a přečerpávací stanice ztracené v poušti u alžírsko-libyjských hranic.

Chtěl-li Belmochtár získat pozornost médií z celého světa, těžko si mohl zvolit lepší cíl: více než stovka z celkem 800 zaměstnanců stanice byli cizinci z Japonska, Spojených států, Francie, Austrálie, Norska, Irska, Rumunska a Velké Británie. Teroristé unesené lidi svázali, některým z nich připevnili na tělo výbušniny a  nálože rozmístili i po celé stanici. Pak skupina únosců vznesla několik podmínek, po jejichž splnění se stáhnou: zastavení francouzské intervence proti agresi radikálních islamistů v Mali, uzavření alžírského vzdušného prostoru francouzským jednotkám a propuštění džihádistických vězňů v alžírských a amerických věznicích. Alžírská vláda ale o ultimátech nedovolila žádnou debatu a poslala proti teroristům armádu. Během dvou útoků na stanici pak zahynulo nejméně 37 rukojmích a 29 militantů, tři byli zadrženi naživu. Později byla objevena ještě další těla, která v čase psaní článku nedokázala ještě alžírská strana identifikovat, a celkový počet obětí se tak odhaduje na 81.

Skutečný motiv obsazení plynové stanice zůstává nejasný. Řada odborníků totiž zpochybňuje Belmochtárova slova o „pomstě za Mali“ tím, že rozsáhlá akce byla provedena příliš sofistikovaně na to, aby mohla být naplánována během pár dní od začátku francouzské intervence. „Působí to spíš jako útoky zorganizované v minulosti jinými odnožemi al-Káidy než jako další pokus vyměnit rukojmí za výkupné, jak dosud bylo zvykem al-Káidy v Maghrebu,“ říká k věci v Dakaru sídlící expert na severoafrické radikály Andrew Lebovich. „Belmochtár chce pravděpodobně ukázat, že je i po vyhnání z al-Káidy schopen zapojit se do aktivních operací a neodchází z boje.“

Víme, že nic nevíme

Tajné služby teď pronásleduji muže, o jehož motivaci nevíme kromě obehraných pouček o džihádu a pár dohadů téměř vůbec nic. On sám se nechal prostřednictvím svého mluvčího slyšet, že útok na plynovou stanici byl „jenom začátek“.

Vzhledem k tomu, jak málo toho víme o Belmochtárových plánech a cílech, podobně na tom budeme pravděpodobně i se znalostmi o celé africké al-Káidě. „Spojené státy byly posledních deset let zaneprázdněny Irákem a Afghánistánem a zaspaly kulturní a sociální vývoj v západoafrických zemích. Mnoho lidí ani netuší, kde Mali je,“ vysvětluje odborník na severní Afriku z Jamestownské nadace ve Washingtonu Jacob Zenn. Tato ignorance nabývá na váze v časech, kdy původní skupiny al-Káidy například v Pákistánu utržily těžké rány a centra džihádu se přesouvají masivně právě na saharský sever Afriky. Podle informací britského deníku The Guardian se nejméně dva z vysoce postavených vůdců organizace přesunuli do Libye a britští vládní představitelé mluví o nové fázi boje proti islámskému terorismu.

Jak upozorňuje Zenn, al-Káida na Blízkém východě a al-Káida v Africe jsou dvě rozdílné entity, které používají stejné jméno. Jejich hlavní cíl – boj proti Západu – je sice společný, ale lokální cíle mohou být zcela odlišné. „Poté co většina nejznámějších postav zmizela, bude pro jádro al-Káidy těžké udržet si svou roli vzoru, který mají odnože následovat,“ cituje The New York Times nejmenovaného amerického představitele zabývajícího se válkou proti terorismu.

Jak ovšem ukazuje Belmochtárův případ, al-Káida v severní Africe už nyní usilovně pracuje na vytváření vlastních hrdinů a vzorů. Stoupající napětí v saharské oblasti spojené s rostoucím přílivem zbraní financovaných penězi z kvetoucího obchodu s drogami dává prostor pro nástup velkého množství podobných teroristických talentů, jež nikdo netouží objevit a o kterých, jak se zdá, toho moc nevíme. Komentátor Fred Kaplan, který se specializuje na válečné konflikty, napsal v souvislosti s přepadem plynové stanice a případným americkým zásahem proti saharským džihádistům: „Neznáme území, neznáme hráče, nevíme, koho stojí za to krýt a koho ne.“ Kaplan svá slova napsal jako argument, proč podle něj mají Američané zatím zůstat doma. I tak jsou ale zároveň v podstatě objektivní výpovědí o západním přístupu k celé této oblasti a problémům, jimž tam můžeme čelit. 

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].