Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda

S Igorem za lepší svět

Bílá média chtěla zastrašovat ze zálohy, ale teď puká jejich tajemství

Vybudovat nový svět • Autor: Repro Respekt
Vybudovat nový svět • Autor: Repro Respekt

Kamil Mašek, pětadvacetiletý kostnatý absolvent elektroprůmyslovky, se svým sousedům může jevit jako běžný mládenec. Umí několik jazyků, o práci tedy nemá nouzi, a ve volném čase si s chutí zahraje na kytaru se svojí kapelou. Pod maskou normálního mladého muže však Kamil Mašek žije ještě jeden život. Rád přemýšlí o záchraně světa a vybudování úplně nové společnosti.

Aby rychleji dosáhl svého snu, posílá pan Mašek pětitisícové částky na podporu před veřejností dosud skrytého webu White Media (Bílá média), který k požadované záchraně a revoluci již delší dobu v tichosti přispívá. Výhradně český web před čtyřmi lety založili lidé, kteří nikdy nechtěli, aby kdokoli odhalil jejich totožnost, a proto dodnes žijí ukrytí na několika kontinentech. Jejich vnější cíl je ale opačný: určit si nepřátele, dozvědět se o nich co nejvíce konkrétních údajů, dát si je navzájem přes internet k dispozici – a pak se uvidí.

Najdem si tě

Letos před prázdninami to už Kamil Mašek nemohl vydržet. Měl pocit, že pouze finanční podpora světové změny je málo, a rozhodl se k osobní akci. Na „svém“ webu našel číslo mobilního telefonu bývalého ministra školství a šéfa zelených Ondřeje Lišky, zavolal mu, představil se jako zástupce Bílých médií a šel k věci: „Ty svině, ty chráníš negry! Co si myslíš, najdem si tě,“ řekl exministrovi a zavěsil.

Večer před tím dostal Liška SMS zprávu podobného znění. Na rozdíl od Maškova telefonátu byla odeslána z anonymního webového rozhraní, takže nešlo dohledat jejího odesílatele. „Chcípneš, ty zmrde, brzy si pro tebe přijdem,“ stálo v ní bez podpisu. Liška se s obsahem výhrůžek obrátil na policii a zároveň sám začal pátrat po tom, co přesně White Media, jimiž se Mašek zaštítil, jsou. V tu chvíli se před ním otevřel do té doby úplně neznámý svět. Svět, jehož byl již delší dobu součástí, aniž by to ale tušil. Po pár kliknutích myší Liška zjistil, že jeho jméno se na White Media vyskytuje poměrně často. „Všude, kde jsou devianti a menšiny, je i jejich kamarád Ondřej Liška,“ dočetl se například. O kousek dál bylo uvedeno jeho mobilní číslo, na které volal i Kamil Mašek, aby splnil pobídku Bílých médií, že vůči lidem, jako je Liška, je potřeba „aktivně vystupovat“.

„P. Telcová: Patologický případ islamofilie, střídá muslimy a propaguje mezirasové vztahy.“ „Roman Krištof: fanatický obhájce cikánů.“ „Jiří Hřebenář:  tělesně postižený, na invalidním důchodu živen svou matkou. Silně zamindrákovaný úchyl. Na svých stránkách a na svém blogu fanaticky obhajuje cikány a jakékoli menšiny, štve proti národní hrdosti, údajným rasistům‘ a nacionalistům.“ Web White Media se podobnými varováními jen hemží.

Celkem je zde vyvěšeno sto třicet lidí, kteří jsou označeni za „společensky nebezpečné“ a jsou rozřazeni do čtyř kategorií vypichujících nějakou jejich rizikovou charakteristiku: „imigranti, xenofilové, hnusáci a úchylové a neomarxisté“. Vždy s fotografií a detailními životopisnými údaji, včetně bydliště, data narození a někdy i telefonu nebo e-mailu. Podle zakladatelů webu by po této evidenci nepřátel mělo dojít k jejich „eliminaci a nakonec i k odsunu“. Následně, hlásá web, bude „nově nastaven celý společenský systém“ tak, aby vlády měly právo „měnit kulturní a etnické složení obyvatelstva“ a Česko se zároveň mohlo zbavit těch, kdo by vystupovali proti rasové čistotě.

Ron Thomas v akci

Webová stránka White Media byla založena ve městě Brea poblíž kalifornského Los Angeles, a to tak, aby nešlo jednoduše dohledat, kdo jsou její zřizovatelé. Licenci a přístupová hesla k provozování webu vytvořila za několikatisícový poplatek americká firma DreamHost, která podobné služby běžně komerčně poskytuje a za příslušný poplatek pravidelně prodlužuje.

Muž, který prostřednictvím e-mailové žádosti DreamHost o licenci požádal, se podepsal jako Ron Thomas. To ovšem, jak později ukázalo policejní vyšetřování, bylo fiktivní jméno. Seznam „nebezpečných lidí“ vzniká na Bílých médiích – vedle běžné agendy v podobě textů a videí různě napadajících Romy a imigranty především afrického a muslimského původu – zhruba poslední rok a půl.  A před několika měsíci pak přibyla ještě další aktivita: neznámí hackeři spojení s White Media se začali úspěšně nabourávat do e-mailů či facebookových účtů svých protivníků.

Takto byla paralyzována sociální síť bývalého premiéra a eurokomisaře Vladimíra Špidly, lidskoprávní aktivistky Sašy Uhlové nebo právě Ondřeje Lišky. Osobní údaje a komunikace získaná prolomením se do privátních stránek „znepřátelených“ uživatelů byla následně vždy vyvěšena na webových stránkách White Media.      

Stránka je zaměřená na zdejší publikum a tomu odpovídá i její obsah. Čas od času se tu nicméně objevují odkazy také na zahraniční události, jako byl například vražedný atentát norského extremisty Anderse Breivika, který na protest proti „utlačování bílé rasy hordami přistěhovalců“ zabil při bombovém útoku v Oslu a následně při střelbě po účastnících tábora mladých sociálních demokratů na ostrově Utøiy sedmdesát sedm lidí. „Děkujeme bratře, zasáhl si zlo v jeho nejcitlivějších místech,“ uvedla White Media k Breivikově činu.

 Na fungování webu se podílí řada podobně smýšlejících lidí. Ti buď jako Kamil Mašek další rozvoj a fungování stránek podporují finančními dary, nebo pro společnou věc vyhledávají a odhalují nové „nepřátele“. Ti nejaktivnější pak píší příspěvky – především různé rasové objevy a politologické vize, jež jsou na stránky zavěšovány z internetových kaváren v evropských městech od Německa až po Irsko. Na počátku tohoto projektu stál ale zřejmě jediný člověk, který poskytl prostor dalším. 

Zločin v autě

Igor Mižák (36) opouštěl rodné Slovensko na přelomu minulého tisíciletí nakvap. V té době byl totiž vyšetřován slovenskou policií, která ho podezírala ze založení neonacistických webů Blood and Honour a Movement of Creativity, a hrozilo mu vězení. Mižák ale ještě před ukončením vyšetřování vedeného kvůli propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod najednou zmizel a objevil se za nějaký čas v irském Dublinu.

Že se tenhle nevýrazný mladík původem z košického sídliště Krásná stane jedním z lídrů slovenské extremistické scény, přitom dlouho nic nenasvědčovalo. S matkou bydlel v běžném panelákovém bytě, navenek nejevil žádné známky agresivity. I on žil dvojí život. Začal se – aniž by to navenek mohl kdokoli poznat – pohybovat v prostřední slovenských neonacistů a postupně se z řadového sympatizanta vypracoval na aktivního hybatele.

Mimo jiné vytvářel a distribuoval předměty s neonacistickou tematikou, především různé oblečení s nášivkami odkazujícími k fašismu (právě to u něj policie jednou objevila při běžné kontrole jeho auta). Mižák rovněž postupně svoje aktivity rozšiřoval přes hranice do Česka, kde, jak při pozdějším vyšetřování zjistila policie, přispíval do časopisu extremistického uskupení Rytíři slunečního kruhu, jež působilo na severní Moravě. Mižáka si nejdříve všimla slovenská policie při rozkrývání tamní sítě extremistů, kteří obchodovali s neonacistickým zbožím. Následně byl v nepřítomnosti odsouzen na dva roky, v té době byl ale již v Irsku. Slovenská justice na něj však nikdy nevystavila mezinárodní zatykač, není přitom jasné proč. Ani v Dublinu nepřestal být Mižák aktivní. Jak zjistil tamní deník Sunday World, který jeho irský život mapoval, Mižák žil v řadovém domě na jednom z dublinských předměstí a pracoval jako skladník.

Zároveň byl ve styku s komunitou českých a slovenských extremistů, která v Irsku čítá zhruba padesát lidí. S částí z nich sdílel ubytování a postupně se měl stát jedním z jejich neformálních vůdců. Jak popsal list Sunday World, Mižák v Irsku navázal spolupráci s irskou extremistkou Vicky Cahillovou, neteří tamního vůdce podsvětí Martina Cahilla, přezdívaného „Generál“. Mižák měl finančně podporovat její neonacistické hnutí, které Cahillová založila ve Spojených státech, kde ve výcvikových táborech školila extremisty pro „rasovou svatou válku“.

Irské aktivity Igora Mižáka ovšem nesměřovaly jen k bělošskému džihádu. Mižák se v Dublinu naučil výborně anglicky,vystudoval Business School se zaměřením na mezinárodní obchod a s pomocí samostudia se začal věnovat počítačům, především programování. A právě někdy v tuto dobu se jeho jméno propojuje s nově vznikajícím webem White Media. Podle informací z bezpečnostních složek to byl právě on, kdo měl stát u jeho zrodu a kdo jej dodnes provozuje.

Jeden a tentýž muž

Sázka na Spojené státy coby zemi registrace Bílých médií nebyla rozhodně náhodná. V USA totiž platí oproti evropským zvyklostem široká svoboda slova, není běžné zjišťovat, kdo a proč chce nějaké webové stránky založit, a nezkoumali to ani vlastníci společnosti DreamHost v případě stránek White Media. Zároveň ze stejných důvodů pro policii není snadné dostat se k přístupovým heslům k webu, která by ji dovedla k jeho zřizovatelům.

A zrovna o to se však česká policie nyní snaží. Konkrétně její elitní složka Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, která na případu White Media již nějakou dobu pracuje. Původní Liškovo trestní oznámení (podobně jako trestní oznámení dalších lidí, kterým byly prolomeny jejich internetové účty) šetřila pražská služba kriminální policie, kvůli spojitosti webu s extremisty se ale věcí začal zabývat specializovaný Útvar pro odhalování organizovaného zločinu.

Sami detektivové považují činnost Bílých médií za společensky hodně nebezpečnou, nejen kvůli schopnosti lidí stojících za nimi nabourávat soukromé účty svých protivníků. Ale především kvůli tomu, že jsou zde vytipovávané možné cíle pro potenciální budoucí útoky.Detektivové mají v této souvislosti informace, že autorem projektu by skutečně mohl být Igor Mižák. Jak totiž policisté díky práci v terénu zjistili, registrační údaje jiné Mižákovy oficiální webové stránky se shodují s registračními údaji White Media na jméno Ron Thomas. Proto pracují s verzí, že Ron Thomas a Igor Mižák jsou ve skutečnosti jedna a tatáž osoba.

Zda je Mižák v současné době stále v Irsku, není jasné. „Podle některých informací již naši zemi opustil a žije v okolí Sydney,“ říká známý irský investigativní reportér Brian Whelan, který před časem s Mižákem v Dublinu mluvil, když popisoval jeho tamní extremistické aktivity. Například jeho napojení na zmiňovanou irskou extremistku Cahillovou. Sám Mižák na žádné dotazy nereaguje, jeho webové stránky jsou momentálně nefunkční a neodpovídá ani na otázky zaslané přes Facebook. „Osobně ho neznám,“ odpovídá Kamil Mašek na otázku, jestli je s Mižákem v nějakém kontaktu.

Setkání těchto dvou mladých mužů na webu docela přesně ilustruje nebezpečí, které z Bílých médií plyne. Podle sociologů a bezpečnostních expertů totiž nehrozí ani tak to, že by autoři stránek mohli začít své cíle uskutečňovat v praxi, jako spíš to, že se jimi bude inspirovat někdo zvenčí. „White Media určují nepřátele na základě různých stereotypů a přinášejí o nich řadu podrobných údajů, že se onačení lidé mohou snadnostát terčem pro někoho dalšího, kdo cítí nějakou frustraci,“ říká expert na extremismus Miroslav Mareš.

Že by se svým oblíbeným webem nechal v tomhle směru inspirovat, Kamil Mašek rozhodně odmítá. „Panu Liškovi jsem volal, ale tu SMS jsem nepsal. Tohle není můj styl, když ho budu chtít zabít, tak bude mrtvej, než mu přijde SMS. Násilník určitě nejsem. White Media podporuji za to, že lidem ukážou něco, co jim jinde ukázat nechtějí. Nejsem nácek, mám rád různé lidi. Jestli si ale myslíte, že jsem nácek, když řeknu, že nechci, aby nám sem jezdily černý držky zavádět právo šaría, tak možná i ten nácek jsem.“

Detektivové v současné době pátrají po jménech lidí, kteří na web píší. Jméno Kamila Maška zjistili díky tomu, že Ondřeji Liškovi volal z nezakrytého čísla. Indicie, jež dnes policie o autorech webu Bílá média má, by se v budoucnu, jak vyplývá z policejního vyšetřování, mohly přetavit v obvinění konkrétních lidí z nabourávání se do soukromých internetových účtů a propagace neonacismu. V případě, že by jako Mižák pobývali v zahraničí, je pak možné požádat cestou mezinárodní právní pomoci o jejich vydání. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 49/2013 pod titulkem S Igorem za lepší svět