Poslední listopadové týdny přinesly nečekaný průlom do inovací na poli hudebních klipů. V rozmezí několika dnů si premiéru odbylo nejprve historicky první video k 48 let staré Dylanově hymně Like a Rolling Stone, následně se objevil 24 hodin dlouhý klip ke skladbě Happy od Pharrella Williamse, jež tu zazní ve smyčce 360krát. Oba vizuální majstrštyky mají leccos společného. Jsou interaktivní, vyžadují od diváka množství času přesahující běžné tři minuty, a především vůbec nepočítají s tím, že by mohly být vysílány v televizi. Nedávaly by tam smysl.
Přitom Like a Rolling Stone právě zážitek televizního těkání předstírá. Divák zde může v průběhu Dylanova charakteristického mečení s využitím unikátní technologie od firmy Interlude přepínat mezi 16 obrazovými stopami/kanály. Každá z nich napodobuje nějaký televizní formát od zpravodajství kanálu přes hudební vysílání po teleshopping, vaření či reality show. A v každém okamžiku se aktéři „každého klipu“ přesně na playback trefují do nesentimentálně drsného textu.
Kromě efektu, jenž diváka fascinuje, nutí k opětovnému pouštění a divokému přepínání, se dostavuje i pocit známý z filmů o paranoicích, k nimž masová média promlouvají a předávají jim osobní vzkazy. K tomu ostatně svádí adresný text, v němž se všechny celebrity diváků z& …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
