V sousedství autobazarů, zahrádkářských chatiček a tenisových hřišť se před návštěvníkem Libeňského ostrova otevírá neobvyklý pohled: na loučce stojí prosklený ateliér a kolem něj podivné sochy. Na jedné ruce tu nad zemí levituje gymnasta, kousek dál dribluje s míčem basketbalista, vedle něj spurtuje skupina cyklistů a všemu přihlíží prohnutá skokanka do vody.
Díla tu zbyla po Zdeňkovi Němečkovi, jenž měsíc po 17. listopadu 1989 spáchal sebevraždu. Absolvent pražské Akademie výtvarných umění patřil k sochařům, kteří si za minulého režimu užívali výsluní slávy i přes úzký profil svého výtvarného talentu. Stačilo vstoupit do strany a osázet česká města pár Fučíky a pohraničníky. Němečkovým rozpoznávacím znamením se nicméně poté stala ideologicky méně vyhraněná sportovní tematika. Řada jeho realizací tak dodnes stojí na původním místě, aniž to někomu vadí. Ale zároveň aniž by se z toho někdo radoval. Jsou to díla, jejichž existenci jsme si zvykli ignorovat.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
