Vytržen ze snění již příliš povědomým hřmotem motorek značky Taiga se převalím na posteli a vyčkávám v polospánku zvonění budíku. Drrrrr!!! Vstávám, rychle do sprchy, snídám müsli s jogurtem a mangem. Nádobí nechávám ležet na stole, stejně jako to od včerejší večeře. Navyknout si na každodenní návštěvu paní na uklízení je stokrát lehčí než odvyknutí. Kvalifikovaní zaměstnanci nadnárodních firem si v rozvíjejících se zemích mohou dopřát výrazně vyšší luxus než jejich kolegové v Evropě.
Zvoní telefon. Recepční Adam mi vzkazuje, že na mě už čeká firemní auto s řidičem a dalšími dvěma zahraničními kolegy na palubě. Nasedám do limuzíny značky Mercedes, která rok výroby 1980 nezapře.
Přijíždíme do centrály mého zaměstnavatele, jednoho z hlavních mobilních operátorů v zemi. Odolávám a nejdu do kantýny na obligátní ranní kafe. Po půl roce pobytu v Paraguayi jsem si konečně pořídil soupravu na tereré, jež podobně jako kafe slouží mimo jiné k rannímu „nakopnutí“. Její nutnou součástí je velká termoska, v níž se ve zdejším horku uchovává ledová voda. Ta slouží k zalití směsi maté a rozličných bylinek s více či méně léčivými účinky zvané jujo.
V kanceláři trávím čas s Excelem, PowerPointem a na mítíncích stejně jako mí čeští kolegové v nadnárodních korporacích. Cílem tohoto půlročního snažení je nabídnout každému zákazníkovi balíček volání, SMS či dat šitý na míru. V zemi, kde přetrvává jedna z největších příjmových nerovností na světě, je tento úkol velkou výzvou. Dovolím si neskromně tvrdit, že po půl roce práce v hlavním městě Asunciónu a víkendech strávených – kromě návštěv kulturních a restauračních zařízení – také poznáváním zapadlých paraguayských vesniček mám o životě „spodních čtyř milionů“ Paraguajců ucelenější představu než většina mých kolegů žijících v izolovaném okruhu zdejší smetánky.
Přijíždím domů. Auto zastavuje před domem, vystupuji, odkládám doma pracovní tašku s notebookem. Nasedám na kolo a uháním do centra Asunciónu.
Kolo mi dává nezávislost a svobodu. Pokud nemáte vlastní auto, jste odkázáni na hlučné a špinavé autobusy (ačkoli i ty mají svou poetiku) nebo na relativně drahé taxíky.
Přijíždím k baru El Poniente. Parkuji kolo ke sloupu před vchodem. Vstupuji do nádherné budovy s vysokým stropem. U stolu se na mě usmívají Marco a Leticia. Marco pracuje v síti neziskovek Pro udržitelná latinskoamerická města, Leticia jako asistentka senátora.
Probíráme možnosti zlepšení cyklistické dopravy ve městě. Cyklistika se v posledních letech stala velmi populárním sportem. V obchodech se značkami Scott, Specialized či Giant se dveře netrhnou. Přes Facebook organizované skupiny pořádají víkendové výšlapy do neprobádaných částí Paraguaye. Jelikož je obtížné získat použitelné mapy a cestovat nezávisle, i já se k těmto nadšencům rád připojuji. Každý druhý víkend probíhá cyklistická soutěž horských kol, kterých se účastní jezdci všech úrovní.
Odvážnější cyklisté začínají používat kolo také k běžné dopravě po městě. Jedním z problémů, s nimiž se musí potýkat, jsou krádeže kol. Podobně jako v České republice si málokdo dovolí svůj cenný bicykl nechat zamčený před školou či obchodem. Systém automatických půjčoven kol, který se osvědčil v mnoha evropských zemích, ale i brazilských městech, umožňuje cestování bez starostí. Uživatel si může vypůjčit kolo z některého z mnoha stojanů rozmístěných po městě a vrátit jej na libovolný jiný stojan a usnadnit tak pohyb na kole po městě. Představitelé města se zdají být projektu nakloněni, ulicemi Asunciónu tak možná budete moci bezstarostně jezdit na kole dříve než v Brně. Dobrou noc!
TOMÁŠ BRZOBOHATÝ, Asunción, Paraguay
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
