Na základě jeho intimních, křehkých a někdy i rozervaných filmů bychom jej mohli pokládat za jakéhosi tichého lesního blázna, který se čas od času vynoří z ústraní s něčím, co jde mimo hlavní proud. Jenže český hlavní proud jde zase mimo současný zahraniční vývoj a sedmapadesátiletý Zdeněk Tyc je tak jedním z mála našich filmařů, který by mohl překročit zdejší úzce vymezené hranice. Předpoklady k tomu má a jen čeká na svůj zlomový počin.
Odpor k nátlaku
Do povědomí se poprvé zapsal v první polovině devadesátých let snově stylizovaným snímkem Žiletky, v němž využil auru Filipa Topola z kapely Psí vojáci coby generačního básníka a martyra. Na začátku nultých let otevřel dramatem Smradi téma adopcí romských dětí a skrytého rasismu v české společnosti. A nyní se vrací psychologickým filmem Jako nikdy, v němž nepříliš milosrdně nahlíží motivy umírání, pochybností o hodnotě umělecké tvorby a komunikačních bloků mezi rodiči a dětmi.
Má až trochu mystický dar přijít v chudých letech s dílem, které sice může být z různých hledisek diskutabilní, ale v záplavě šedi, neoriginality a nezvládnutých ambicí svítí jako poslední území nefalšované upřímnosti. Přes svůj vzhled snílkovského askety Tyc překvapí velmi střízlivým pohledem na hodnotu toho, co tvoří. „Dávám do všeho stejně velké úsilí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
