Román Odpuštění britského spisovatele Lawrence Osborna vybral časopis The Economist jako jednu z nejlepších prozaických knih roku 2012. Pojednává o několika srážkách: kulturní, náboženské a v počátku fyzické – britský manželský pár na dovolené v Maroku omylem srazí mladého Maročana prodávajícího u cesty zkameněliny. Jeho smrt pak spustí spirálu nevypočitatelných událostí.
Literární Crash
Spisovatel Jiří Kratochvil si před pár lety postěžoval, že hlavní proud současné české literatury příliš podléhá kultuře obrazu a proměňuje se v „literaturu scenáristickou“, v níž jazyk hraje už jen podřadnou roli. Odvrací se od imaginace a mytologického rozměru příběhu k pouhému „iluzivnímu realismu“, tedy příběhům pouze zdánlivě vzbuzujícím dojem něčeho skutečného a autentického. Jedním z důsledků je zaměření současné prózy na aktuální témata, která si žádá společenská poptávka – odsun Němců, rasismus nebo obecněji střet kultur. Zachycuje je, aniž by při tom překročila doslovnou či prvoplánově alegorickou rovinu a dotkla se něčeho hlubšího a nadčasovějšího. Román Lawrence Osborna vyjevuje, že to není jen problém současné literatury české, ale i té světové. Přestože zmíněný trend nepřináší pouze negativa.
Kladnou stránku této tendence představují stále nápaditější a lépe řemeslně zvládnuté postupy vyprávění, jež literatura přejímá z filmu – především střih, rychlou změnu časových rovin i perspektivy vyprávění. Výsledkem je rozmanitější a většinou i rychlejší rozvíjení děje. S bravurou tyto postupy ovládá třeba norský autor detektivek Jo Nesbø. Vedle něj bychom mohli zařadit právě i Lawrence Osborna, jehož román po své formální stránce připomíná nedávnou vlnu filmů jako Magnolia, Amores perros nebo oscarový Crash.
I v jeho románu se pomalu a překvapivě splétá několik dějových vláken v jeden uzel. Prvním je příběh britského páru – Davida a Jo –, jenž přijíždí do Maroka na večírek dvou bohatých gayů, kteří si zde koupili starou pevnost a přestavěli ji na jakousi oázu smyslnosti. Pro své hosty tu několikrát do roka pořádají gurmánské hody a pijatiky, během nichž není nouze o hašiš, kokain a sex. Davida a Jo ale cestou potká nehoda – srazí marockého mladíka Drisse a ten následkem zranění zemře. V druhé lince příběhu se tak vracíme zpátky v čase a sledujeme jeho životní příběh – cestu ilegálního uprchlíka do Francie a zpět. Boční výběžky Osbornova románu pak tvoří příběh homosexuálních bohémů, jejich hostů a výjevů z večírku a později příběh Davidovy cesty na Drissův pohřeb. Přinutí ho k ní otec, který si přijel vyzvednout synovo tělo a chce se dozvědět pravdu o tom, jak k neštěstí došlo. Středem toho gordického uzlu je tedy zmíněná nehoda, od níž se klubko příběhu odvíjí a k níž se zase svine.
Netrvá dlouho a čtenáři je jasné, co redakci Economistu na Osbornově románu tak zaujalo. Je to zmíněné téma střetu kultur, tolik aktuální a atraktivní hlavně po 11. září. Osborne jej vůbec nepojednává stereotypně, jak by se možná z uvedeného mohlo zdát. Naopak je mnohoznačný, a často dokonce politicky nekorektní. Nemá žádné zvláštní pochopení pro náboženskou bigotnost Maročanů, ani pro arogantní povýšenost bílých návštěvníků. Sžíravě skrze své postavy komentuje obojí. Ani zmíněná nehoda nemá úplně jasného viníka, přispěli k ní svým způsobem všichni zúčastnění. Proto také může jen těžko dojít k odpuštění, které stojí v titulu knihy. Každý z hrdinů setrvává tvrdohlavě ve svém zákopu, neschopný překonat své předsudky. Ne že by se o to nepokusil, ale každé vstřícné gesto přijímá s takovými pochybnostmi a ostražitostí, že se mu nepodaří bariéru oddělující jej od světa toho druhého prolomit.
Autorský záměr je tedy aktuální a základní kontury románu vcelku originální a přitažlivé. Jenže tu cosi působí uměle. Jako kdyby Osborne psal svůj román na nějaké zadání, plnil úkol.
Trosečník v jiné kultuře
Zmíněný Jo Nesbø dobře ví, že každý střih musí provázet velmi sugestivní zahájení nové kapitoly. Jinak budou narativní zlomy působit na čtenáře rušivě a roztrpčí ho. Osborne však bohužel nevládne ani uměním budování podmanivé atmosféry, ani charakterizační zkratkou, kterou by rychle vdechl život postavám, jež přivádí na scénu. Na vině je především jeho publicistický jazyk a mnoho neříkající, nudné popisy večírků nebo marocké krajiny, do kterých se Osborne pouští snad z jakési povinnosti. Otázkou pak ovšem je, proč se do nich pouští tak často.
Osborne se sice od Nesbøa chce lišit svou ambicí vyprávět něco zásadnějšího než jen umně vystavěný „detektivní“ příběh, v konečném výsledku se mu ji ale nedaří naplnit. Hlavní motiv – srážka dvou kultur zhmotněná v nadupané Davidově káře a Drissově postavě oblečené v tunice a sandálech – tu ustupuje detektivnímu odhalování zmíněné nehody. Příkladem je kapitola, v níž se líčí cesta Davida na Drissův pohřeb, která by mohla být nejsilnější částí románu.
Jede sám, obklopený několika Maročany, je přinucen nocovat v Drissově pokoji, podívat se do tváře Drissových přátel. Neví, co ho čeká, proč si Drissův otec přál jeho přítomnost na synově pohřbu. Chce ho zabít? Pomstít se mu uřezáním prstů? Cítí se nahý, beze všech ochranných štítů západní kultury, bez pomoci přátel, bez mobilního signálu. Teď už není bohatý turista, je trosečník vržený do cizí kultury, jíž nerozumí. Poprvé je to on, kdo se nachází vůči jiné kultuře v podřízené roli. Zkrátka – ideální situace pro to, aby ho autor nechal zpytovat své svědomí, zkoumat dilemata svého provinění. Tomu se však Osborne překvapivě vyhýbá. Ani jednou Davida nevystaví skutečnému vnějšímu či vnitřnímu konfliktu, který by jej přinutil své postoje radikálně přehodnotit. I z účasti na pohřbu, na nějž Davida veze Drissův otec přes půlku pouště, ho nakonec osvobodí.
Z románu, který mohl zajímavě pojednávat o vině a trestu, o přijetí jinakosti, a především o schopnosti odpuštění, tak nakonec příliš nezbylo. Není tu cítit, že by se Osborna nastíněná témata bytostně dotýkala, že by otázky s nimi související opravdu prožíval. Čtenáři se proto nedaří do jeho příběhu vstoupit a vžít se do jeho hrdinů, utkat se s nimi. Odpuštění je tak sice tématem společensky aktuální a „závažný“, ale ve všech ostatních ohledech docela průměrný román, který dokonale ztělesňuje Kratochvilovu tezi o scenáristické literatuře. Jde o knihu sice zručně komponovanou, nicméně zrozenou bez imaginace, bez hlubší myšlenky, jež by si diktovala tvar, melodii, rytmus, která by člověka přiměla vystoupit z rutiny svých úvah a vnímání.
Lawrence Osborne: Odpuštění
Přeložil Alexandr Neuman, Kniha Zlín, 300 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
