O poutavosti a pronikavosti díla Umberta Eka je dnes nutné přesvědčovat snad už jen členy Vědecké rady Univerzity Karlovy, kteří mu – jak neslavně známo – letos odmítli udělit čestný akademický titul Doctor honoris causa.
Tu ostudu je třeba připomínat nejen proto, že se pražským akademikům zdá Ekova tvorba a vědecké dílo málo „interdisciplinární“, přestože každá jeho kniha dokazuje naprostý opak. Hlavním důvodem je to, že Eco je jeden z mála autorů, v jejichž osobnosti a díle se snoubí tradiční univerzitní vzdělanost a schopnost své znalosti poutavě zprostředkovat.
A neplatí to jen pro esejistickou tvorbu – v podstatě každý jeho román obsahuje takové množství kulturních odkazů, citátů a historické faktografie, až se nakonec zdá, že vlastní děj slouží jen jako kostra jakési kulturní encyklopedie. Ty ostatně patří mezi jeho oblíbené žánry, o čemž svědčí třeba knihy Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti nebo jeho nejnovější kniha Dějiny legendárních zemí a míst.
Věřit všemu
Svou novou encyklopedii bájných krajů a legend, jež se k nim vážou, Umberto Eco komponuje se stejnou hravostí jako ty předchozí. Text provází bohatý výtvarný doprovod, který čtenáři umožňuje zkoumat historické mapy mytických zemí a ostrovů, nořit se do fantazijních světů zabydlených bizarními bytostmi, kochat se obrazy malířů snících o ráji , Atlantidě nebo tajemných zemích ukrytých ve středu Země.
Každou kapitolu pak uzavírají citáty autorů, z nichž Eco čerpal, což umožňuje dvojí čtení – buď se spokojit se základním příběhem, nebo zkoumat konkrétní svědectví těch, kteří jej zaznamenali, či dokonce vymysleli. Postupuje se při tom lineárně, jak je encyklopediím vlastní – od starověkých představ o ploché zemi a protinožcích až po legendy současné, jako je třeba ta o kostele ve vsi Rennes-le-Château, jejíž podstatnou část převzal Dan Brown pro svůj veleúspěšný román Šifra mistra Leonarda. Jde o velmi spletitý příběh, ale protože je pro Ekovu knihu v mnoha ohledech modelový, zmíníme se o něm obsáhleji.
Na počátku stál jeden prolhaný farář, který byl navíc zloděj. A protože si obyvatelé ve vsi, kde působil, nedokázali vysvětlit, kde bere peníze na své nákladné projekty, ožila mezi nimi na počátku 20. století legenda o pohádkovém pokladu, který farář našel v podzemí kostela. Následovala hotová mystifikační smršť, s níž se Eco pouští do křížku s náruživostí doslova detektivní.
Legendu zneužil o pár desítek let později jiný kněz, Pierre Plantard, antisemita a nacionalistický radikál, který z údajného pokladu udělal tajný hrob Ježíše Krista. Podle jeho tvrzení spasitel nezemřel na kříži, ale utekl s Máří Magdalenou do Francie, kde založili rodinu a jejich potomci žijí dodnes. K ochraně jejich tajemství Plantard v roce 1956 založil sdružení Převorství sionské a za jednoho z oněch potomků prohlásil i sám sebe.
Poté se legendy chopili novináři, vznikly o ní dokonce tři dokumentární filmy pro BBC a kniha Svatý grál (1982), v nichž se příběh podával jako nezpochybnitelná historická pravda. Jak Eco dokazuje na mnoha příkladech, právě z těchto zdrojů čerpal – nebo spíš opisoval – Dan Brown nápady pro svůj román. Nasekal při tom spoustu historických chyb, jejichž vyjmenovávání si italský polyhistor užívá s jízlivou poťouchlostí.
Ani ve věku moderní vědy tak legendy nemizí, naopak. Jestliže dříve báje a mýty zprostředkovávaly dobové vnímání světa, dnes naopak zažíváme potřebu vnést do našeho všedního a odkouzleného života něco tajemného, co přesahuje běžné představy. Eco v této souvislosti cituje Chestertona: „Když lidé přestanou věřit v Boha, neznamená to, že by v nic nevěřili; věří všemu.“ A právě tohle „všechno“ Eka zajímá – jaké tužby a sny si lidé do bájí projektovali, k čemu je inspirovaly nebo jak je dokázali zneužít pro politické, náboženské či komerční účely.
Podivný jednorožec
Pečlivý čtenář Ekových knih možná namítne, že přece i on ve svých knihách míchá legendy s historickou realitou. Třeba v románu Baudolino vypráví o objevu hrobky Tří králů a Země kněze Jana, který byl údajně jejich potomkem. Měl kdesi na Dálném východě vybudovat pohádkovou křesťanskou říši plnou nestvůrných bytostí, honosných měst, paláců a jiných divů. V roce 1165 se dokonce objevil Dopis kněze Jana adresovaný císaři byzantské říše Komnénovi a papeži Alexandru III.
Zásadní rozdíl mezi Ekem a Brownem je ovšem v tom, že italský spisovatel motivy z legend a historických mystifikací používá jako prvky pro vysokou literární hru, legenda o Zemi kněze Jana pro něj není předmětem víry (jako pro Browna existence francouzské hrobky Ježíše Krista), ale věcí fikce. Výmluvná je v této souvislosti kapitola Románová místa a jejich pravdivost, v níž Eco s nadsázkou tvrdí, že teprve když se legendární země z předmětu víry stanou předmětem fikce, stanou se skutečnými, „jsou pravdivou součástí reality světa našich představ“. Jednorožec z tajuplného ostrova Taprobané tak v naší fantazii vždy bude krásným, běloskvoucím zvířetem, které je přitahováno vůní panen. Pokud po něm ale budeme blouznivě pátrat jako Marco Polo, dočkáme se jen zklamání, jaké prožil při setkání s tímto bájným zvířetem na ostrově Jáva – vyklubal se z něj nosorožec.
Nebo se to dá říci ještě jinak. Dokud příběhy o legendárních zemích jitří naši fantazii a inspirují nás svou vizí alternativního, lepšího světa, vnášejí do běžného života prvek zázračna. Jakmile se ale promění v účelový nástroj, vedou naopak k odkouzlení světa, ke snaze o jeho ovládnutí. Eco to názorně demonstruje na tom, jak byla legenda o Zemi kněze Jana zneužita jako záminka pro obchodní a potom i vojenskou expanzi křesťanské civilizace do Asie a Afriky – tam někde se mělo Janovo království nacházet.
Podobně nacističtí okultisté se inspirovali příběhy o bájných zemích Thule a Hyperborea, z nichž měli pocházet první lidé nordické, potažmo árijské rasy. Eco v knize připomíná svědectví generála Wolfa, velitele SS v Římě, který po válce vyprávěl, že když mu Hitler nařídil, aby unesl papeže Pia XII., chtěl po něm, aby z Vatikánské knihovny přinesl i publikaci o jakýchsi tajemných runách, jež snad s touto legendou měly souviset. Wolfovi se prý do splnění rozkazu nechtělo, a tak ho oddaloval s výmluvou, že se mu nedaří zjistit, kde se ony zázračné runy nacházejí. K únosu papeže proto nedošlo.
Z Ekovy knihy tak závěrem vyplývá, že je většinou opravdu lepší, pokud legendární země a místa zůstanou skutečností pouze v románech. Jinak se představy o rajských zahradách mohou rychle prom
Umberto Eco: Dějiny legendárních zemí a míst
Přeložili Jindřich Vacek, Helena Lergetporer a Pavel Štichauer, Argo, 480 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
