Zázemí

Jana Šrámková (31) patří mezi nejefektivnější české autory ve smyslu poměru počtu popsaných stran a síly jejich účinku. Za útlou prvotinu Hruškadóttir (2008) získala Cenu Jiřího Ortena, kdy uspěla díky vyzrálému odstupu od literárničení i přesvědčivostí své zpovědi, aniž by stylizací zapřela svůj dívčí charakter. Tehdy vyprávěla o dívčím přátelství, splynutí s kamarádčinou dobře situovanou a intelektuálně založenou rodinou, o tragické smrti i o počínajícím nebezpečném milostném trojúhelníku.

Její druhý titul Zázemí na prvotinu v mnohém navazuje. Opět jde o útlý svazek, v němž hrdinka ich-formou zprostředkuje komorní vztahovou konstelaci, tentokrát především se svou babičkou. Opět je tu přítomná smrt, znovu se jedná o dějově úspornou skicu, jakýsi fragment života zachycující drobnými postřehy gesta, pohledy, vůně, předmětné detaily, zlomky dialogů. Všechno to, co by narativně opulentní díla mohla snadno někde poztrácet či odsunout do stínu velkých událostí.

V Zázemí je navíc ještě daleko intenzivněji cítit, že Jana Šrámková a její vypravěčka jedno jsou, a to ani ne tak ve smyslu autobiografickém, ale ve způsobu otevřeného proudu literárně zachycených myšlenek a pocitů, v nichž se mísí motivy hlubokomyslné, „umělecké“ i tzv. provozní, přepadající člověka v jeho všednosti. Toto „psaní sebe“ patří mezi obzvláště zrádnou nástrahu spisovatelství, a to i u daleko zkušenějších autorů. Není totiž úplně jednoduché psát opravdu sebe, a nikoli sebeklamné lepší a zajímavější „já“. Jana Šrámková v těchto egomanských tenatech naštěstí neuvízla.

Ženy a život

Text nemá dějové táhlo, jež by jej posunovalo neodvratně dál a dál. Jde tu o situaci, kdy se hrdinka má podruhé stát matkou a zemře jí babička, u níž vždy našla oporu a porozumění. Potkává ji nevyhnutelná ztráta, po které se někde uvnitř ní otevře úzkostná propast. Celý text pak plyne v duchu vyznání, ale také pátrání po úplnosti babiččina obrazu, jejž si hrdinka uchovala v paměti. Babička tu tedy nevystupuje viděna jen dětskýma očima coby laskavý obr zaštiťující prázdninový komfort, ale najednou i očima dospělé ženy, která sama mnohé prožila. Vzpomínky na babičku se tu proplétají s babiččinými vzpomínkami na válku, kdy během bombardování málem přišla o život, někdejších dialogů, znovunachází se jejich svědectví, význam. Ve všudypřítomné nostalgii i sebepochybnostech si hrdinka klade otázky, které již nemá kdo zodpovědět. Jak by reagovala babička, jaké byly její ženské tužby a trápení, jak mezi všemi povinnostmi neztratila sama sebe?

Kombinace s všednodenní současností, v níž se mísí starosti s dětmi a prací, má dvojí efekt. Jednak je kostrou, na které je celé to hledání ztraceného času zavěšeno, nicméně i kontrastní látkou, činidlem, jež dává minulosti vystoupit na povrch daleko ostřeji, tíživěji a komplikovaněji. Shromážděné detaily vypovídají o životním stylu a osudu obou žen, proměně ženského světa v intimní i obecnější rovině.

Na jedné straně stojí schopná hospodyně, pro niž nepostradatelnou součástí každodenního šatníku bylo kombiné, na druhé straně křehká úzkostlivá bytost s intelektuálními ambicemi, která obléká pohorky a džíny. Autorka ovšem o ženském „údělu“, či dokonce „identitě“ nefilozofuje, nechává je vytanout ze svých postřehů, které jí utkvěly v paměti. Zatímco babiččina péče o dům, rodinu, stereotypní kancelářské zaměstnání a nakonec i její známky stáří se jeví přirozenými, patří k smutnému řádu světa, o dvě generace mladší hrdinka plní sice podobné úkoly – snad jen není tak sofistikovanou kuchařkou, zato chodí na zumbu –, a přesto se zdá být labilnější a uštvanější. Jak to tedy bylo s babičkou? Také někdy plakala v noci do polštáře?

Šrámková v Zázemí akcentuje i stárnutí hlavní hrdinky a tím také stárnutí své, její fyzickou proměnu z dívky s hůlkovitými končetinami v ženu a matku dvou dětí, vybavuje si opotřebovanost babiččina těla, poprvé jako by cítila vtažení do archetypu porodů a smrtí, což ji děsí. Jestliže krize středního věku je v literatuře dobře zabydlená, zde se setkáváme s její ženskou variantou zprostředkovanou skrze mateřství a smrt.

Řez časem

Zázemí je do jisté míry narativně beztvarý text, ale zároveň mu nelze vytýkat nedotaženost románové struktury. A to ne proto, že autorka se pro čtenáře i nechápavé recenzenty hned na začátku literárně vymezuje – dějovost, spousta dialogů, pořád nějaká akce, „přesně co mě v literatuře nijak zvlášť neoslovuje“. Takové vymezení by bylo jen chabou pojistkou. U Šrámkové sice mezi nejakčnější momenty opravdu patří jízda vlakem a pití čaje, přesto u čtení její knihy nezažíváme pocit nudy. Struktury napětí, jež by držely pohromadě příběh, zde nahrazují melancholie vzpomínek, introspekce a až existenciální tlak.

Ve všednodenním rytmu se sice dá vystopovat jakési dějové členění, ovšem znovu a znovu se propadáme do útrob vzpomínek, marně se je pokoušíme zachytit v jejich ošemetné spolehlivosti. Tok textu pulzuje jako nepředvídatelně se rozsvěcující jednotlivé diapozitivy, obrázky paměti. To, co by je mohlo fyzicky zpřítomňovat, nenávratně mizí, odcizuje se. Jako dům, kde babička žila, který byl prodán a zrekonstruován.

Nakonec takový text vlastně nemá konec ani začátek – víří kolem archetypálního uvědomění, jež je fixované na smrt někoho blízkého. Nemá vyvrcholení, zachycuje průřez časem, jedním obdobím v lidském životě. I jako fragmentární shluk tak drží pohromadě. Autorka uzavírá text „literárně“: „Vždyť přece všichni víme, že ve Skalici před bytovkou nerostou túje, ale zimostráz.“ Upozorněním na drobné odchylky od skutečnosti autorka celý text odešle do říše fikce. A s ním i babičku a možnost ji jakýmkoli smutkem nebo textem přivolat zpátky.

Zázemí zachycuje úzkou proluku mezi dětstvím a dospělostí, přechodem do věku, kdy už nemůžeme jen tak hupnout někomu na klín a schoulit se mu v náručí, ač bychom to mnohdy potřebovali. Zachycuje citlivé období, které lze též vysvětlit „hormonálními bouřemi“ matek. Tímto rozpoložením může optika hrdinky a její emocionální otevřenost čtenářsky až dráždit: místy svou naivitou (například nákup čokoládových Mikulášů připomínajících babičku), celkovou přecitlivělostí až sentimentalitou, dojetím nad vlastními dětmi i nad vlastním dětstvím. Tento sladkobol se však naštěstí místy překlopí k úzkosti a přece jen intelektuální reflexi. Jana Šrámková kráčí po křehkém můstku mezi dívkou a ženou, mezi osobním emotivním vyznáním a literárně umným tvarem.

Autorka je redaktorkou časopisu Host.

Jana Šrámková: Zázemí
Fra, 138 stran