Junckerův nástupce Juncker

Kandidát na šéfa unijní komise Jean-Claude Juncker • Autor: Globe Media / Reuters

Lídři členských zemí Evropské unie na summitu vybrali kandidáta na nového předsedu Evropské komise. Nakonec se jím přece jen stal lucemburský expremiér Jean-Claude Juncker. Na Twitteru to oznámil unijní prezident Herman Van Rompuy. Jako nástupce Josého Barrosa ho podpořila většina členských zemí včetně Česka. Prosazuje ho i Evropský parlament s odůvodněním, že Junckerova Evropská lidová strana je vítězem květnových voleb. 

O Junckerově nominaci se hlasovalo, což je při výběru nového šéfa Evropské komise novinka. Dosud byli předsedové vybíráni všeobecnou shodou. Rezolutně proti Junckerově nominaci se podle očekávání postavil britský premiér David Cameron: „Pokud bude vybrán tento člověk, stojím si za tím, že je to špatný postoj. Podle mě je to chyba pro celou Evropu.“ Podle Británie nemůže Juncker Unii dostatečně reformovat. Výhrady měl rovněž maďarský premiér Viktor Orbán. 

Parlament musí šéfa schválit nadpoloviční většinou hlasů; hlasování proběhne 16. července. Při této příležitosti vám nabízíme profil lucemburského expremiéra a přesvědčeného federalisty z tištěného Respektu. V souvisejících textech pak najdete komentáře Jana Macháčka, které se věnovaly právě výběru nového šéfa komise a britským protestům:

Vypadá jako utahaný politický veterán. Prsty zažloutlé od denní dávky dvou krabiček marlborek, unavené oči za silnými brýlemi, mírně strhané rysy, které mu k jeho osmapadesáti pár let přidávají. Rovněž události posledních týdnů svádějí k závěru, že Jean-Claude Juncker to má spočítané – lucemburský premiér podal po skandálu s tajnými službami demisi a ještě na počátku roku skončil i jako předseda klíčového tělesa, skupiny států eurozóny. Kromě toho seděl v těchto funkcích tak dlouho, že by nebylo divu, kdyby ho jak voliči, tak jeho evropští partneři měli plné zuby.

Jenže poptávka po tomto „muži minulosti“ je stále velká a Junckera čeká možná ještě strmější politická kariéra než dosud. Ostatně on sám má na ni chuť, protože kromě čtení knih je politika jeho jediným koníčkem. Letos na podzim zřejmě znovu vyhraje doma volby a může také sáhnout po jedné ze dvou vrcholných funkcí v evropské politice, které se uvolní příští rok – bude se hledat nový šéf Evropské komise a také nový evropský „prezident“. Jak píše o Junckerovi německý týdeník Der Spiegel, jedna z „nejzářivějších politických kariér“ hned tak neskončí.

Populární dinosaurus

Viděno odkudkoli z Evropy vypadá celá věc pozoruhodně, nicméně právě z Česka ještě pozoruhodněji. Juncker totiž odstoupil po kauze (byť vzdáleně) podobné té, která nedávno ukončila vládnutí Petra Nečase: zjednodušeně řečeno se také lucemburské tajné služby utrhly ze řetězu a předseda vlády tomu nebyl schopen zabránit. Převedeno na české poměry by ovšem situace premiéra v demisi vypadala asi takto: Petr Nečas sice rezignoval, jenže při odchodu jej podporovaly dvě třetiny občanů, jeho domovská ODS s ním napevno počítá jako s lídrem pro nové volby a političtí analytici jí to nakonec vřele doporučují, jakékoli jiné rozhodnutí by prý bylo „volební sebevraždou“. A ještě by si ho premiér velké sousední země pozval, aby mu pomohl s jeho kampaní. Sci-fi? Ne v Lucembursku.

Německá kancléřka Angela Merkelová s Junckerem stále počítá jako s váženým hostem na svých mítincích pro nadcházející volby. V okamžiku, kdy kauza týdny hýbala zemí, naměřili sociologové odcházejícímu premiérovi, jenž navíc v křesle předsedy vlády sedí už osmnáct let, více než dvoutřetinovou podporu. Noviny jsou plné zpráv o tom, že Junckerův korunní princ, ministr financí Luc Frieden, který čeká ve frontě na trůn už „celou věčnost“ (jak píše Der Spiegel), si ještě nějakou dobu počká – jejich domovská Sociálně křesťanská strana si jako jedničku pro předčasné volby vybrala znovu Junckera. A nebude to nakonec ani slavný comeback. Juncker se totiž dohodl s velkovévodou Jindřichem, hlavou tamní konstituční monarchie, že zůstane v úřadě do předčasných voleb.

A konečně – údiv ještě vzroste, pokud se podíváme na podstatu skandálu, který Junckerovi přinesl potíže. Premiér totiž ztratil kontrolu nad lucemburskou tajnou službou a přišlo se na to díky tomu, že jeden z lucemburských týdeníků loni na podzim získal a zveřejnil nahrávku, kterou si tajně pořídil u Junckera v kanceláři šéf tajné služby Marco Mille. Následovalo šetření zvláštní parlamentní komise, které objevilo další překročení pravomocí lucemburských „špionů“: kupovali si za státní peníze drahá auta či nezákonně odposlouchávali lucemburské občany.

Podle rozhořčené opozice i koaličních partnerů Juncker, i když se sám nedopustil kriminální činnosti, „selhal jako vůdce“, když tajným službám, za něž má ze zákona odpovědnost, nevěnoval dostatečnou pozornost. (Shodou okolností pak k soudu dospěl také případ bombových útoků z osmdesátých let, z jejichž zorganizování jsou obžalováni dva bývalí policejní důstojníci. Ačkoli spolu obě kauzy souvisejí jen vzdáleně, tato kombinace dál rozdmýchala debatu o bezpečnostních složkách země.)

Juncker na celou věc reagoval slovy, že mu prostě nepřipadalo důležité zabývat se tím, co dělá miniaturní lucemburská tajná služba (má šedesát zaměstnanců), když na evropské úrovni zachraňoval euro a eurozónu před zánikem. Sečteno podtrženo – sice převzal odpovědnost a rezignoval, ale vlastně přiznal, že jej nijak zvlášť nezajímají občané jeho vlastní země.

Buster Keaton s vizí

Přesto tito občané chtějí nadále Junckera za premiéra. „Juncker je dlouhodobě mimořádně populární a je to způsobeno mnoha faktory,“ říká do telefonu profesor politologie z Lucemburské univerzity Philippe Poirier. „Lucemburčané jsou kupříkladu přesvědčeni, že právě jemu vděčí za ekonomický zázrak země a svoji životní úroveň. A to je velmi silný argument, který nepřebije ani tento skandál.“

Půlmilionové velkovévodství vmáčknuté mezi giganty Německo a Francii má jedno z nejvyšších HDP na hlavu nejen v Evropě, ale i na světě, a zejména posledních dvacet let se pyšnilo stabilním růstem ekonomiky, malým dluhem, nízkou inflací i nezaměstnaností. Tento vzestup se kryje se vzedmutím kariéry tohoto vystudovaného právníka – v roce 1989 usedl do křesla ministra financí, kam přešel z rezortu práce. Lucembursko prodělalo modelový přechod od tradičního průmyslu (ocelárny, v jedné z nich nakonec pracoval i Juncker senior) k technologickým inovacím a bankovnictví. Junckerův vliv lze vystopovat v pobídkách, kterými stát lákal do země jak zavedené internetové firmy (takže tu dnes má evropské sídlo třeba gigant Amazon), tak začínající podniky.

Juncker přesně ví, jak získat pozornost bez agrese či urážek.

A za úspěchem Lucemburska pak stojí zejména jeho pozice bankovního centra eurozóny – sídlí tu 141 bank a bezmála čtyři tisíce investičních fondů, což z velkovévodství činí jejich druhé největší centrum na světě. I tady lze vidět Junckerovu stopu: dlouho totiž bankovnictví bránil před změnami, a až letos na jaře přistoupil pod tlakem EU na to, že částečně prolomí bankovní tajemství, které až dosud bankovním ústavům umožňovalo odmítat žádosti jiných evropských zemí o informace o účtech jejich občanů. Právě z této neprůhlednosti bankovní sektor Lucemburska dlouhá léta profitoval.

Další klíč k Junckerově popularitě leží paradoxně v délce jeho kariéry. Obratný vyjednavač a stratég si podle lucemburských politologů vytvořil za desítky let velmi hustou síť kontaktů, která mu poskytuje pevnou oporu. „Lucembursko je velmi malá země a představte si, že má jednoho premiéra už dvacet let,“ vysvětluje Philippe Poirier. „Kdokoli, kdo tu má nějakou pozici nebo je nějak významný, s Junckerem přišel za tu dobu do styku. A on je známý tím, že tyto vztahy pečivě pěstuje.“ Navíc lucemburských voličů, s nimiž lze pěstovat pevné vazby a kteří se za to odmění hlasem ve volbách, je méně, než se zdá – z půlmilionové populace představují cizinci až čtyřicet procent.

K tomu přidejme osobní kouzlo a jistou neokázalost. Zmiňovaný německý týdeník Der Spiegel jej jednou zpovídal na zahradě před premiérským sídlem a popisoval, jak se přes plot zdravil s kolemjdoucími. V magazínu francouzského deníku Libération zase nedávno vyšla fotografie, na níž Juncker pózuje ve své malé, jednoduše zařízené premiérské kanceláři, kde se po zemi válejí hromady knih. Neokázalost má nicméně své meze u muže, který ve vrcholných politických funkcích strávil celý dospělý život – čas od času ho třeba novináři vyfotografují, jak naopak suverénně ignoruje zákon, který prosadila jeho vlastní vláda – kouří v restauracích, navzdory úplnému zákazu kouření i navzdory tomu, že ostatní hosté večeří. Námitky odbývá tím, že cigarety jsou jeho palivo. Lucemburčané ho nepotkají při běhání (přísahá, že v životě necvičil), ale spíše nad skleničkou. Téměř v každém profilu je zmíněna jeho láska ke koňaku a občas ji provází jemný náznak, že toho koňaku nebude málo. Na otázky po oblibě alkoholu ovšem Juncker obvykle v klidu odpoví a odkáže na fakt, že mu nikdy nebránil pracovat patnáct hodin denně. „Legendy o koňaku nejsou pravdivé,“ řekl ve zmiňovaném profilu v Libération. „Dávám přednost ginu s tonikem a pivu.“

Jean-Claude Juncker je vůbec schopný komunikátor, který přesně ví, jak si získat pozornost bez agrese či urážek. Obratný řečník, který přesně rozumí klipovitému charakteru rychlých zpráv a dodává novinářům krátké originální věty a fotografům šťavnaté grimasy a pózy. Všechny noviny třeba skočily po fotografii z jednání ministrů financí eurozóny, na níž Juncker z legrace škrtí španělského ministra financí. Španělsko tehdy málem způsobilo krach jednání o další velké půjčce Řecku a Juncker jediným gestem zařídil, že vzkaz o rozladění evropských politiků vůči španělským partnerům doputoval k veřejnosti. „Kdyby byl osel kočka, seděl by celý den na stromě,“ prohlašoval zase se zcela vážnou tváří, když se ho novináři ptali na situace, které ještě nenastaly, a myslel tím, že se nebude zabývat hypotézami. Když letos na jaře dostal otázku, jak prožívá konec v čele Euroskupiny, odpověděl, že „všechno má svůj konec a klobása má konce dva“. Na evropské scéně, kde komplikovanost každé dohody velí mnoha politikům opatrně našlapovat a nic neříci jasně, pak Juncker vždy působil osvěžujícím dojmem. A to i když mluvil o Unii samotné. Týdeníku The Economist jednou popsal, jak se tvoří evropská rozhodnutí. „O něčem rozhodneme a pak to necháme chvíli odležet,“ vysvětloval „systém“. „Když se nikdo neozve, což se obvykle nestává, protože málokdo rozumí tomu, o čem tady rozhodujeme, pokračujeme dál, až už není cesty zpět.“

Díky tomuto svéráznému humoru možná působí jako „Buster Keaton evropské politiky“, jak jej přejmenoval zmiňovaný deník Libération, jenže jen gagy pro novináře by z Jeana-Clauda Junckera neudělaly jednoho z nejúspěšnějších evropských politiků, který spolutvořil současnou podobu Evropské unie.

Nadevropan

Jakkoli pozoruhodná je Junckerova domácí kariéra, mnohem zásadnější dopady mělo jeho angažmá evropské. Lze totiž bez nadsázky říci, že byl během posledních dvaceti let u všech klíčových rozhodnutí od Maastrichtské smlouvy a tvorby eura přes rozšíření o postkomunistické země po obří ekonomickou a dluhovou krizi, která se Unií přehnala po roce 2008. A to jak z pozice premiéra jedné ze zemí EU, tak zejména během osmi let, kdy předsedal Euroskupině, tělesu, v němž se scházejí ministři financí eurozóny a rozhodují o klíčových ekonomických otázkách.

Zejména v něm však EU získala vytrvalého a vášnivého advokáta myšlenky co nejtěsnějšího spojení a sjednocení kontinentu. V řadě novinových profilů se objevuje teze, že Juncker si zapálení pro Evropu odnesl z rodiny. Jeho otec i strýc během druhé světové války nedobrovolně narukovali do armády nacistického Německa, které spolklo miniaturní velkovévodství spolu s Belgií, Nizozemskem a Francií. Jenže syn aktivního odboráře a dělníka v ocelárnách si od otce odnesl spíše sociální citlivost, která mu později umožní vládnout se socialisty a díky níž o něm také Daniel Cohn-Bendit prohlásí, že je největší levičák mezi křesťanskými demokraty.

Junckerova oddanost evropskému sjednocení vyklíčila z jiných zdrojů. Jednak z politické tradice Lucemburska, jednoho ze šesti zakládajících členů Evropského společenství (koneckonců i jeden ze spoluautorů myšlenky o sjednocené Evropě, Robert Schuman, byl Lucemburčan). Zcela klíčovým momentem pro mladého Junckera však bylo setkání s německým kancléřem Helmutem Kohlem, který si mladého lucemburského politika vzal „do učení“ a stal se jeho politickým mentorem i blízkým přítelem. Kohl, který věřil, že evropské integraci lze pomoci také budováním politických vazeb mezi jednotlivými zeměmi, si skrze politickou nadaci křesťanských demokratů vytipovával mladé nadějné politiky a pomáhal jim v kariéře. V Junckerovi objevil talent, o němž později prohlašoval, že to je jeden z politiků, kteří mohou Evropu zachránit z případných krizí.

 Příčiny, proč se Juncker stal tak respektovaným politikem na evropské půdě, spočívají nejen v rysech jeho osobnosti, ale také v geografické a historické logice Lucemburska, které má blízko k německému i francouzskému sousedovi a němčina i francouzština jsou kromě lucemburštiny oficiálním jazykem. Z Lucemburčanů tak rostou vyjednavači, kteří umějí komunikovat a rozumějí dvěma nejzásadnějším zemím Evropské unie, což se opakovaně ukázalo být zcela klíčovou výbavou. (Před Junckerem nakonec kariéru v Unii udělali i Gaston Thorn a Jacques Santer, dva lucemburští předsedové Evropské komise.)

„Juncker je jedním z nejlepších analytiků politické situace během jednání na evropské úrovni. Zná fakta, mentalitu politiků a limity pro jednotlivé země,“ shrnul před časem Junckerovy kvality jeden z předních bruselských analytiků Peter Ludlow. „Francouzský prezident, stejně jako německý kancléř, se s ním vždy radí, když o něco v Unii jde. Má autoritu a dokáže dobře řídit velká zasedání.“

Juncker si ovšem nevybudoval značný respekt tím, že by šel zástupcům národních států na ruku – právě naopak. Velmi často se s nimi pouštěl do ostrých sporů, s nimiž se nakonec netajil ani na veřejnosti. Do konfliktu s německou kancléřkou Angelou Merkelovou se dostal například při vrcholící dluhové krizi, když prosazoval zavedení společných evropských dluhopisů.

Ideální kandidát

Dává tedy smysl, že s blížícím se uvolněním dvou klíčových křesel v EU – předsedy Evropské komise a šéfa Evropské rady, evropského „prezidenta“ – začalo být Junckerovo jméno často zmiňováno. Děje se to ostatně téměř pokaždé, když se v EU uvolní nějaké důležité křeslo. Někdy se zdálo, že je jaksi nepostradatelný. Z čela Euroskupiny chtěl za osm let, která tam strávil, dvakrát odejít, vždy však na naléhání kolegů zůstal. Dnes má Euroskupina v čele mladého nizozemského ministra financí a někteří ministři financí i pozorovatelé vzpomínají na suverénnost, s níž jako politický praktik Juncker vedl zasedání, či na vynikající kontakty, které jeho nástupci chybějí.

„Je známý po celé Evropě, zkušený, mluví mnoha jazyky,“ shrnuje německý týdeník Der Spiegel Junckerovy šancena to, že i přes domácí skandál bude pokračovat jeho evropská kariéra. „Prostě ideální kandidát.“