Rozhodně to tu nevypadá na místo, které už několik týdnů vášnivě hýbe Českem. Nové dětské hřiště uprostřed českobudějovického sídliště Máj, plného pestrobarevných fasád, spíš připomíná propagační brožurku Spojených národů. Tmaví desetiletí romští kluci tady dětsky machrují, už teď nápadně podobní svým otcům, a mezi nimi pobíhají bílé české děti. Rodiče všech sedí na lavičkách kolem. Není vidět žádné napětí, jen horký letní klid a sídlištní prázdninová nuda.
Právě tady se však v polovině června pohádali dva předškoláci z různých etnik, což vedlo k hádce jejich rodičů a následně k všeobecné pranici desítek lidí.A od té doby každý víkend pochodují tímhle výstavním českým sídlištěm stovky rozhořčených občanů protestujících „proti Romům“. A jen tak se to podle všeho nezmění, další pochody už jsou v plánu.
Tady jsou příběhy lidí, kteří kolem momentálně slavného hřiště žijí a jimž události poslední doby zasáhly do běhu jejich životů.
Michal
„To je ale nemožnej pes,“ hudruje vysoký světlovlasýmládenec a odstrkuje z cesty mohutného nemotorného psa, jehož hlídá svým spolubydlícím. „Kdyby byl aspoň cvičenej na cikány.“ Michal Choura (24), který přes Facebook svolal po rvačce na hřišti do centra Českých Budějovic první mítink proti „cikánskému násilí“, nás očekává a ví, proč ho navštěvujeme. Chce tímhle drsným přivítáním o sobě něco říct?
Záhy se ukazuje, že nejspíš ne. Pan Choura nepůsobí jako manipulátor, který své kroky rozmýšlí dopředu. I když mu občas ujede „cikán“, úzkostlivě se snaží říkat „Rom“. Když sedí na ošoupané sedačce ve svém provizorním bytě na kraji Budějovic, kde je rezavý věšák na prádlo, sem tam na zemi ponožka nebo prázdná láhev od sodovky či piva, vypadá spíš jako člověk, který sám nečekal, co se z jedné webové výzvy vyvine. Ale zároveň neuhnul a svou roli hybatele dění, o něž je zájem, si s gustem drží.
„Byl to velký úspěch, že se mi podařilo dostat na náměstí tisícovku lidí, kteří si myslí to samé co já. Že už se s tím musí začít něco dělat,“ říká Michal. S čím? „S dvojím metrem, kterým policie a úřady měří Romům a bílým. S přepadáním lidí na ulicích Máje romskými mladíky a s nepořádkem. Policie se zločiny Romů nic nedělá a na úřadech dostávají skoro automaticky dávky. To jsou problémy, které jsou prostě pravda. Zeptejte se lidí, podívejte se na Facebook. To jsou každodenní zkušenosti. Já sám jsem tu byl jednou napadený a to, že se to děje každodenně, říkají moji kamarádi, kterým věřím,“ argumentuje.
Masový zájem o demonstraci byl opravdu svého druhu úspěch. Mluvit k zástupu lidí není jednoduchá věc, nicméně Michal to přes počáteční nervozitu zvládl.„Docela by mě bavilo pracovat s médii, třeba být tiskový mluvčí,“ hodnotí svou nečekaně objevenou schopnost. Jinak se ale mladému muži poslední dobou příliš nedaří. Vyučený kuchař a číšník po škole strávil dva roky v Praze, kde pracoval v restauraci. Ta však zkrachovala, a proto se vrátil do Budějovic. „Znám to tu, mám tady zázemí,“ říká. Příležitostně pracoval ve skladech nebo v technických službách, bral brigády, ale teď už přes rok shání práci. Aby ušetřil, bydlí v obytné budově v areálu autoopravnyna periferii Budějovic s pár známými.
„Došla mi trpělivost,“ popisuje pocit, jaký měl, když si na Facebooku přečetl zprávu o rvačce na hřišti. „Sám jsem na Máji rok bydlel, mám tam známé. Řekl jsem si, že už je potřeba něco udělat.“ A tak na síť vyvěsil výzvu k pokojnému shromáždění na náměstí. Šlo mu prý především o to, aby spolu lidé mluvili. „Hlavní je komunikovat, aby se sešli bílí a Romové a vyjasnili si stanoviska,“ říká. Vzhledem k tomu, že do budějovického centra sezval všechny, kdo jsou „nespokojení s romskou kriminalitou a nečinností města a policie“, přišli si vyjasňovat stanoviska především bílí. Jak by ale vypadala komunikace, kdyby se tisícihlavý pochod – který se z takového shromáždění celkem předvídatelně vyvinul – dostal až do nitra sídliště? „No, to by byla jatka,“ připouští Michal, „což by bylo samozřejmě špatně.“ Se svou akcí je mladý organizátor spokojený. Jestli pochody a střety s policií něco změní, to neví, ale o problémech na sídlišti, jež popisuje, se začalo mluvit a to je, jak říká, dobrý začátek. „Že tam někdo křičel rasistická hesla? Lidé jsou naštvaní a nechají se unést. A křičí přece hlavně neonacisté. S tím nic nenadělám. Já chtěl jen upozornit na problémy a to se mi povedlo.“
Čeho vlastně je to dobrýzačátek? Jak by měl vypadat ideální Máj za deset let? „To je takhle těžké říct,“ přemýšlí Michal. „Ať tam není zločinnost a lidé si nestěžují.“
O své vlastní budoucnosti za tu samou dobu má vcelku jasno. Baví hopráce s počítači, jíž by se chtěl živit. Případně být řidičem dálkového kamionu jako jeho otec.„Až budu mít práci, všechno se změní,“ slibuje si. Koupí si také vyhlídnuté ojeté BMW, které bude moci vyladit, což je další z jeho velkých zálib. „A pak – rád bych si našel přítelkyni a pěkný byt, to je jasné.“
Anna
Když Michal Choura sní o pěkném bytě, dost možná si ho představuje právě takhle. Byt v sedmém patře jednoho z místních paneláků je dokonale vycíděná, do přebujelé dokonalosti dovedená podoba útulného rodinného hnízda. Olejové obrazy se tlačí na stěnách, sošky na poličkách, všude jasné barvy, kožená sedačka, huňatý koberec, stříbrný popelník na stolku a pečlivě větraný vzduch v pokoji. Uprostřed toho sedí Anna (31), matka dvou malých dětí na mateřské, dlouholetá obyvatelka Máje.
„Já bych se z Budějovic nikdy nestěhovala, jsem tady doma. Jenže partner je posera a z toho, co se tady teď děje, je úplně na nervy. Od pátku vždycky nespí z toho, co bude přes víkend, nechce tady žít. No, rváč on nikdy nebyl,“ říká se smíchem. Takže se Annina rodina stěhuje za švagrovou do Birminghamu. Všechno už je připravené, jejich byt je v nabídce realitní kanceláře, na prodej je i auto. O vzdálené Anglii mluví se zvláštní směsicí naivity a zkušené praktičnosti. „Jistě že v Anglii se žije líp. Plat berete týdně a koupit si můžete, co chcete. A v Birminghamu je mnohem víc práce než v Sheffieldu nebo Bristolu. Jet naslepo je vyloučené.“ Budou pracovat buď na jatkách, nebo na poště. Ještě je možnost na benzinové pumpě.
Po vyučení Anna dva roky hledala práci, potom se ale dostala k výrobě kancelářských potřeb a s pomocí sítě svých známých a příbuznýchuž šla z práce do práce. Pracovala ve fabrice, uklízela v nemocnici. A když je na mateřské, aspoň uklízí chodbu v domě. Její partner má jako svářeč docela slušný plat, ona šla na mateřskou z práce, takže mateřská činí nějakých sedm tisíc korun. „Ale každá kačka dobrá.“
Život na sídlišti Anna až donedávna mohla jen chválit. Stejně jako nepamatuje žádné větší problémy, kromě stížností na porušování nočního klidu. „Jo, je to tak, jsme hluční. Sedíme venku na lavičkách. Od toho tam ale jsou. A jestli někomu vadí večer hluk, co zkusit slušně říct – mohli byste se, prosím, ztišit?“ I Anně samozřejmě vadí, když znuděná mládež dělá opravdový nepořádek, a to se stává často. Ale opakuje: „Ještě se mi nestalo, aby když řeknu – kluci, mám tady děti, mohli byste se jít bavit jinam a nekouřit nám trávu za dveřmi? –, tak aby se neomluvili a nešli. Zkusil to někdo z těch, co teď křičí pod okny, jinak než ,Parchanti, mlčte‘?“
Časté přepady, o nichž protestující bez ustání mluví, jsou podle ní nesmysl. „Mě jednou jako malou ještě v centru města z legrace naháněli skinheadi,“ líčí. „A stejně je mi jasné, že někdy naopak nahánějí Romové Čechy. Jistě že se to děje, i dnes a tady, a není pro to žádná omluva. Ale odpouštět se musí. K čemu pomůžou nějaké pochody, kdy musíme přes den zatahovat záclony a pouštět dětem pohádky na plný pecky? Romové nejsou lepší než Češi, ale když spálili tu malou holčičku Natálku – viděli jste někde nějaké pochody?“
Petr
„Žádné příjmení. Tady to není legrace. Rád bych se dožil čtyřicítky,“ říká Petr (39), který bydlí pár desítek kroků od dětského hřiště.
Je řidičem z povolání, o životě se moc bavit nechce. Má dvě děti, auto řídil odjakživa, o rok mladší manželka je stejně odjakživa kuchařka. Odnaučený kuřák pořád žmoulá párátko – a když mluví o svém životě na sídlišti, mne ho mezi prsty o to víc.
„To je zdání, tahle idyla,“ ukazuje Petr na prosluněné sídliště kolem, kde se procházejí ženy s kočárky a pejskaři v důchodu. „Tady je to jedno přepadení za druhým.“ Jeho prý také tři romští výrostci před rokem zkoušeliobrat s výhrůžkami o peněženku. „Ale nepochodili,“ ukazuje šedivějící hromotluk s mohutným knírem svoje ohromné dlaně. „Stačilo zařvat a utekli,“ vzpomíná.
Petr nemá strach o sebe, ale o své děti. Zatím se jim ještě nikdy nic nestalo, ale od svých spolužáků a sousedů slýchá o přepadání denně. „Proč bychom si to vymýšleli?“ namítá rozhořčeně. „Jako že jsme všichni radikálové a rasisti?“ To ne, ale podle policejních statistik je Máj běžné a bezpečné místo, zcela srovnatelné s ostatními budějovickými sídlišti. „Dokonce jsme tu oproti minulému roku zaznamenali pokles zločinnosti a porušování předpisů,“ čte z čísel mluvčí jihočeské policie Lenka Holická. Na Petra to však nedělá žádný dojem. „Policejní statistiky jsou k ničemu, protože nikdo nic nehlásí,“ vysvětluje. „Něco hlásit je k ničemu. Policajti vždycky jen pokrčí rameny, že to stejně vyšetřit nejde, a nechají to být.“
Co k něčemu je, jsou podle Petra právě demonstrace – a případně i pochody. „Jsem proti násilí a vyřvávání. Já nikdy nekřičím nic o posílání do plynu. Vždycky se to zvrtne, za to můžou neonacisti i policie,“ říká. „Důležité je a o co jde, že problémy jsou vidět a že je hlas zdejších lidí slyšet. Sejít se na náměstí a jít pak domů, to nic není. Když se lidé někam společně rozejdou, už to něco znamená a problémy jsou vidět.“ Co když jsou ty problémy pouze nafouknuté povídačky? „To je pořád dokola. Buď chcete věřit, nebo nechcete. Ale co je nepopiratelné, to je ten nepořádek tady a rámus. A sprosťárny. Houknout nepomáhá. A to se jich mám doprošovat, abych měl kolem domu večer klid?“ To nechce a je spokojený aspoň s tím, co je, totiž zesílenými policejními hlídkami, jež skutečně člověk co chvíli potkává a jsou vidět a které podle něj pomohly.
Podle Petraje za událostmi posledních týdnů naštvání, že nikdo zdejší lidi neposlouchá. „Vždyť tady nechce nikdo nic jiného, než aby se všichni chovali slušně. Není normální halekat po nocích. Není normální ničit zastávky. To mám právo chtít, nebo snad ne?“ Jak k tomu ale přijdou ti, kdo nic takového nedělají, třeba Anna? „Mají si je srovnat, jsou to jejich lidi.“ On si „svoje lidi“ rovná? „Vy tomu nerozumíte, nežijete tady, oni jsou jiní. To je jedna velká rodina, klan. Tam to funguje jinak než u nás. Nejsou všichni stejní, znám i slušné Romy. Ale drží při sobě, a je to přece jejich vina, že mají nevychované puberťáky.“
Michaela
Posledních deset let strávila Michaela Marešová (28) na sídlišti Máj a vystřídala při tom pár bytů ve zdejších ulicích. Rodačka z Třeboně šla do Budějovic na střední školu a Máj zvolila proto, že tu bylo volné a dostupné bydlení. A na svou volbu nedá dopustit. „Vždycky se tu žilo bez problémů. Skutečný problém je jen to, že si lidé příšerně vymýšlejí. Když sečtete všechna ta přepadení z Facebooku, vychází to zhruba na pět loupeží denně,“ říká drobná černovláska, která se podle svých slov nikdy nebála jít ve tři ráno koupit si cigarety na pár set metrů vzdálenou benzinku a nebojí se ani teď. „Nikdy ani náznak potíží,“ dodává.
Absolventka textilní průmyslovky, která se dnes živí jako ošetřovatelka a pečovatelka, si stejně jako Petr myslí, že na pochody – s nimiž ona nesouhlasí – chodí lidé z naštvanosti. Těžko však říct na co. „Co jsem viděla z balkonu, většina tam má v sobě pár piv. Každý si tam přijde vyřešit nějaký svůj problém. Každý má nějaký jiný, ale potíž je v tom, že všichni si ho jdou vyřešit pod jedna okna.“
I ona ví, o čem lidé mluví, když si stěžují na hlasitý a odlišný život většiny Romů. Společná, hlasitá zábava, život ve velké rodině. Halas a křik, protože „takoví oni zkrátka jsou“.Ale podle ní to má vcelku jednoznačné řešení: zčásti přijmout, že lidé jsou různí, být slušný a – vymezit si hranice a trpně nemlčet. „Když po mě malé dítě chce cigaretu, slušně mu řeknu: ,Nezlob se, žádnou ti nedám.‘ Nenadávám mu a neodeženu ho. Když se podle mě někdo chová nevhodně, moc hlučně nebo vulgárně, a vadí mi to, prostě k němu jdu a řeknu mu to. Já, osobně, jemu. Podívejte se na mě, vážím padesát kilo. Nikdy mi nikdo nic neprovedl.“
Co se to vlastně před třemi týdny stalo, že se poklidný život na Máji takhle drsně změnil, Michaela neví. Nicméně věří, že se to přežene. „Ráda cestuju, ale ještě radši se vracím zpátky do Budějovic. Chci tady zůstat napořád. Lepší místo k životu se dá najít jen těžko.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
