Nikdy jsem nerozuměl termínu „úcta ke stáří“. Věk sám o sobě přece nemůže vytvářet na úctu automatický nárok, jakkoli by byl sám úctyhodný.
Nedávno jsem však viděl úžasný dokument Jana Špáty Respice finem (1967, zdarma k dispozici na www.dafilms.cz), který ještě umocnilo letošní úmrtí mé babičky. Krátký film o starých osamocených venkovských ženách čekajících doma vlastně už jen na smrt. Ono čekání je naplněno tím nejobyčejnějším plynutím času, který si kdo dovede představit. Nevíme, čím žily a jak, vidíme jen otisk času a osudu v jejich tvářích. Ale všechny jsou stejně dojemné, krásné a opravdu úcty hodné za smíření a vyrovnanost, s jakými vyhlížejí svůj konec.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
