Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura, Kultura, Literatura

Smích ze snu

Martin Stöhr

65 R20 mala • Autor: Respekt
65 R20 mala • Autor: Respekt
65 R20 mala • Autor: Respekt
65 R20 mala • Autor: Respekt

My jsme obec světoznámá / Baj Kaj Laj!“ zpívalo se začátkem minulého století v slavném šantánovém popěvku, vesele prolínajícím Prahu s indickou vískou podivného jména. Časem vše nějak posmutnělo: „Nízké keře suchá tráva / povalená ohrada / tak tady slunko zapadá! // brno všude / všude kam se podíváš / vysychá jak baj-kal-laj/…“ Tak dnes věci vidí brněnský melancholik Martin Stöhr ve své nové, v pořadí čtvrté sbírce nazvané

Smích ze snu

. Ještě by se chtělo okouzleně volat do světa, ale už to jaksi nejde; zbyl jen porouchaný popěvek a šťastně nesmyslný pokřik – bajkajlaj! – si najednou výmluvně šlape na jazyk.

Dvě světové války, železná opona, ruská invaze a další lapálie spolehlivě stačily, aby zdejší středoevropský prostor ztratil svou naivitu, bujarost, něhu. Stöhr je civilním truvérem právě tohoto světa po radosti a nevinnosti. Píše o něm ovšem netragicky, úsměvně, ve svých dvaačtyřiceti letech se nakonec skoro jen ohlíží: za dětstvím a chlapectvím, za ději a dějinami, jež se zdály být tak přitažlivé a k nahmatání – zatímco dnes? „Ten večer jsme šli do opery / a ztratili se pod lavinou (…) zdál se mi v té smrti sen / město prázdné i já sám / nesl jsem tvůj tmavý kabát / a pořád na něj zapomínal…“

Niterné zmatky a nejistoty muže, jehož život je „v půli se svou poutí“, se tiše, ale důsledně mísí s neukotveností, vyprázdněností doby, v níž se ocitá. Je ovšem možné (ba jisté), že ze sladkých příslibů minula nakonec nic nebude. „Empajr je prázdný“, nad městem visí „měsíček / na provaze“. Přítomnost v sobě skrývá rozbitý, řezavý střípek; naše vztahy, dospělost, rodičovství jsou všechny kdesi uvnitř trochu nalomené, obestřené snem, jenž je matoucí a obtížný. I básně jsou možná jen znamení ze snáře, a jak známo, sny ve snářích vždy znamenají něco docela jiného, než co vskutku říkají. Zdá se ti o lásce, něžné zesláblé lavině? Vyhraješ v lotynce!

Stöhr není halasně angažovaným svědkem doby, nechce si agresivní současnost do svých křehkých obrazů vpustit jinak než ve vzdálených odstínech či přídeších vůní. Přesto zde najdeme výmluvné narážky a zkratky, třeba půvabné dějinné shrnutí: „Gottwaldov? Škoda slov.“ Jinou básní pak lakonicky prokmitne: „Zlý zlín už dávno spí.“ Zlín, či spíš nemožný Gottwaldov – básníkovo rodné město. Stöhrovy verše kolážovitou hrou pitoreskních detailů místy připomenou malý Amarcord: „Na farském záchodku v pokleku před zdravovědou…“ Jindy Stöhrova nenásilná, tiše humorná obraznost propojí reminiscenci z dětství s privátním dospělým vyvanutím: „Rozkoš je jak mýdlo / ale dávno bez jelena.“ A ovšem, dětinské Brno: zdá se tak ztracené a zbloudilé, z jeho slávy nezbývají než oharky, hřejí při každé vzpomínce, ale ta je zároveň dokonale směšná. Stačí bohatýr z velkého světa, a pošle celou metropoli jedním vrzem do vesmírné jámy: „Toubry večer brno / a zase někdy příště / sir mick jagger mává / a zháší výstaviště.“ Považte, Jagger v Brně! To samo je dnes metafora.

Stöhr se dobrovolně stává básníkem „okresní tragédie“, jež dýchá životu do týla. Vrací se k pitoreskní všednosti a jejím nedramatům, kdy „krev je z marmelády“, věnuje pozornost životním malostem a rozhazuje o nich „zvětralá cukrátka zbytečných básní“. Občas si nejsme jisti, zda všemu v té rozklinkané poezii, jež se tak snadno láme do sladkého posmutnění, máme až tak věřit. Básník se do jisté míry stylizuje, pečlivě vybírá detaily a drobnosti, jež se hodí do výsledné melancholické mozaiky. Pro polohu úsměvně smutnícího pierota se zkrátka sám rozhodl, aniž by ho k ní dovedlo prudké, nevývratné poznání světa v jeho nahotě.

V pozadí navíc čteme neustálý tichý dialog s nejproslulejším brněnským „guru“ lidské ztracenosti a vyvrácenosti z času, totiž Ivanem Blatným. Stöhr se ovšem k Blatnému a k tragice, jíž je milovaný básník zosobněním, odkazuje přes propast naší „zářné“ přítomnosti. Zde tkví další výrazný akcent Stöhrovy sbírky, totiž ve vyjádření neodbytné lehké mdloby, provázející naši současnost a její vlezlé „vítězství“. Náznaky snového úděsu z nenasytné, veledůležité marnosti, do níž jsme jako do relaxační lázně ponořeni, proznívají celou sbírkou. Raději se trochu pomást než střízlivou plochost dnešních dní! I to u Stöhra nesměle zaslechneme: „Ještě žiješ náčelníku? / voda už nehoří (…) jednou jsem zadřímal / hitlák mne zavezl / do čertovy rokle.“ Stöhr je však vyznavačem mírnosti, nebude nic silácky vnucovat ani nám, ani kosmu, ale ani sobě. Nakonec i to ho ctí a otvírá světu.

Autor je kritik, básník a hudebník.

Martin Stöhr: Smích ze snu
Host, 72 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].