Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda

Mým tunelářům

Několik čísel a jedno tajemství z amnestie prezidenta

28 A jaros R02 2013 • Autor: Respekt
28 A jaros R02 2013 • Autor: Respekt

Podle prvního odhadu státních zástupců zastavil prezident Václav Klaus svou amnestií možnost vynést soudní verdikty nad stovkou případů korupce, podvodů a zneužití pravomoci spáchaných před více než osmi lety. Žalovaným či obviněným defraudantům budou uvolněny obstavené účty, na nichž leží kolem dvou miliard korun. Zhruba sto tisíc lidí, kteří přišli zásluhou amnestovaných tunelářů o peníze, ztratí prakticky naději na vrácení celkem dvaceti miliard korun.

To je jen část počtů, jež přinesla rozsáhlá a v Evropě naprosto nebývalá amnestie prezidenta republiky, spolupodepsaná premiérem Petrem Nečasem. Na druhou stranu, na svobodě se ocitnou tisíce lidí, kteří se dostali do vězení jen proto, že justice a stát neumějí připravit podmínky pro alternativní tresty typu veřejně prospěšných prací a pokut. 

Co se stalo? Nic?

Překvapivé plošné udělení milosti prezidentem Klausem dostane z vězení na sedm a půl tisíce vězňů a podle soudců se bude týkat také zrušení skoro třicítky tisíc podmíněných a alternativních trestů. Řadu právníků, novinářů a také veřejnost budou zajímat především důvody, proč prezident amnestii vyhlásil. Jeho vysvětlení je zatím velmi povrchní – větší amnestie nebyla v Česku už dvacet tři let a dvacáté výročí rozpadu Československa si nějaký výrazný čin zasloužilo.

Právníci sice respektují Klausovo ústavní právo na vyhlášení amnestie, ale postrádají v té současné jakýkoli smysl. „Ať si lámu hlavu, jak chci, žádnou filozofii v plošné milosti pana prezidenta nenacházím,“ říká předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Experti si kladou především otázku, jaké poselství Klausova a Nečasova amnestie má a co bude znamenat pro budoucnost.

Podobně rozsáhlá – především počtem paragrafů, na něž se vztahuje – amnestie, jako je ta Klausova, nebyla v posledních dvaceti letech vyhlášena v žádné ze zemí Evropské unie. Třeba v Rakousku byla větší amnestie vyhlášena naposled v roce 1945. V Německu může prezident udělit pouze individuální milost. V Itálii byla vyhlášena amnestie před šesti lety, týkala se jen daňových deliktů a musel ji schválit parlament. Možnost vyhlásit amnestii má třeba francouzský prezident a většinou ji při nástupu do funkce využívá. Plošné milosti se týkají jen mírných trestů, pouze prezident Jacques Chirac vyhlásil před dvanácti lety amnestii, která šla nad míru zvyklostí a zachránila jeho kamarády šetřené za korupci. Asi nejpodezřelejší amnestii v současné Evropě vyhlásil před patnácti lety slovenský premiér Vladimír Mečiar. Využil času, kdy Slovensko nemělo prezidenta, a jako premiér disponující pravomocemi hlavy státu udělil amnestii svým podřízeným a přátelům, které využíval ke gangsterským metodám politického boje – únosům, vydírání, diskreditacím, korupci.

Rozsáhlejší amnestie byly v historii vyhlašovány výhradně při velkých změnách režimů či po skončení konfliktů. Počínaje milostí pro konfederační vojáky po občanské válce v USA přes Masarykovu (jeho jedinou) amnestii při vzniku republiky pro zločiny proti mocnářství až třeba po amnestii ve Španělsku po pádu Frankova režimu nebo amnestii Václava Havla z ledna 1990, kterou se pokusil odstranit nespravedlnosti komunistického práva.

Klausova amnestie byla vynesena v normální demokracii, kdy se dá říct, že se nic výjimečného nestalo. „Kdyby se od Nového roku připravovala změna, která by řekla, že některé trestné činy budou do budoucna beztrestné, mělo by logiku, že prezident a premiér propustili z vězení lidi, kteří byli v minulosti za tyto činy potrestáni. Ale nic takového se neděje,“ konstatuje Iva Brožová. A podle ní a řady jiných právníků, například ústavního znalce Jiřího Přibáně, už vůbec není zřejmé, proč se amnestie vztahuje na podvody, úplatkářství, zneužití pravomoci a tunely. Klaus svůj krok zdůvodňuje inspirací z praxe Evropského soudu pro lidská práva, který v dlouho se táhnoucích případech vynáší verdikty, aby byl vyšetřovaný osvobozen nebo alespoň nějak odškodněn. Následující příběh ukazuje, proč toto vysvětlení u Klausovy plošné milosti neobstojí.

Házím horký brambor

Jeden ze šťastlivců, na které už spravedlnost kvůli Klausově amnestii možná bude nucena zapomenout, jeFrantišek Chvalovský. V devadesátých letech proslulá celebrita kvůli své funkci šéfa zdejšího fotbalu, pak velký podnikatel, který si před koncem století za časů Klausova „bankovního socialismu“půjčil u státní Komerční banky celkem jednu a půl miliardy korun a peníze nevracel. V roce 1999 začala na tento tunel upozorňovat média. Chvalovský byl obviněn až v roce 2001, o dva roky později dostal na stůl obsáhlý spis soud. Dalších sedm let vracely soudy případ policii a žalobcům k došetření. Teprve v roce 2011 byl Chvalovský odsouzen k deseti letům vězení. Odvolal se, rozsudek není pravomocný, a teď – pokud soudci zahrnou Chvalovského případ do kolonky „vyhovuje amnestii prezidenta“ – už ani nikdy nebude. Někdejší defraudant získá přístup ke svým obstaveným účtům, nafasuje čistý trestní rejstřík a spolu s dalšími spoluobviněnými bude zbaven povinnosti nahradit škodu.

Mezi Chvalovského obviněním a pravomocným rozsudkem opravdu uplynulo mnoho vody. Vyvinění by tak mohlo sloužit tvůrcům amnestie jako ukázka prospěšného zásahu ukončujícího pomalé a tíživé vrzání „mlýnů“ státní spravedlnosti. Ale to je mylný obrázek. Zasadíme-li si Chvalovského případ do souvislostí, je všechno jinak. Policie se začala jeho případem zabývat v roce 2000, a krátce poté byla elitní protikorupční jednotka prakticky rozprášena – v dobových médiích najdeme řadu důkazů, že šlo o nátlak politiků opoziční smlouvy v čele s jejím architektem Klausem, který měl za cíl poměrně úspěšnou jednotku zničit. Důvodem bylo nadějně se rozjíždějící pátrání po pachatelích především úvěrových podvodů. Věc se tehdy jevila tak, že velké banky rozpůjčovaly rizikovým či podezřelým dlužníkůmstamiliardy korun s vědomím svého majitele, tedy státu a jeho politických správců.

V protikorupční jednotce se pak neustále měnili detektivové, na Chvalovského případu se vystřídalo několik vyšetřovatelů, každý z nich se musel znovu seznamovat s kompletním spisem a to prodlužovalo vyšetřování. Dělo se to i po žádostech soudů o doplnění důkazů, kdy šlo často o formální znalecké posudky. Pamětníci upozorňují, že také soudy byly tehdy pod velkým politickým tlakem a případ, v němž figuroval Chvalovský – muž objevující se v devadesátých letech na různých společenských a sportovních akcích v doprovodu Václava Klause –, si přehazovaly jako horký brambor. Rozsudek byl vynesen až poté, co se justice začala po roce 2010 od politických tlaků emancipovat. Evropská unie v minulém desetiletí opakovaně kritizovala Česko za to, že justice je tu pod politickým tlakem. Chvalovského případ by v Evropě jako ukázka protahování soudů na úkor žalovaného tedy neuspěl.

Už vůbec se nedají Klausovy „evropské“ argumenty vztáhnout k dalším případům údajných tunelářů. Evropský soud pro lidská uznává nepřiměřenou délku jen v případech, kdy žalovaní spolupracují, chodí k soudu a výslechům, dodávají požadované důkazy. Většina defraudačních případů, na něž se vztahuje nynější amnestie, se táhne tak dlouho, protože obžalovaní pachatelé nechodili na výslechy a nedostavovali se ani k soudům, které tak byly neustále odročovány. Třeba Regina Rázlová už nepřišla k soudu několik let s odkazem na špatný zdravotní stav, podobné to bylo s lidmi z H-Systemu, Union Banky či Moravia Banky.

Amnestii za daně – a nikomu ani muk!

Už citovaná šéfka Nejvyššího soudu Iva Brožová považuje Klausovu a Nečasovu amnestii za vyjádření nedůvěry a arogance vůči justici. Něco ve smyslu vyšetřujte, žalujte, suďte, ale jsme tady ještě my, politici, a vždy to můžeme bez vysvětlení změnit. Brožová se domnívá, že amnestie justici přesto spíše vyburcuje. „Myslím, že v době, kdy policie, státní zástupci a nakonec i soudci se začínají chovat sebevědomě a odvážně, je vzkaz prezidenta a vlády nezastaví, naopak, začnou být ještě důraznější,“ odhaduje nejvyšší soudkyně.

Prezidentova amnestie očišťuje podvody a defraudace z devadesátých let, kdy byl Klaus premiérem, tvrdí Stanislav Polčák z TOP 09. Nejen on, ale především opoziční politici naznačují, že Klausova amnestie je promyšlený generální pardon spolutvůrcům někdejších tunelů. A že zbývající odstavce plošné milosti, které osvobozují lidi s malýmitresty do jednoho či maximálně dvou let, byly jen jakýmsi podvozkem – opět formálně vůbec nezdůvodněným – pro milost tunelářům.

Vyvrátit podobné spekulace by mohlo vysvětlení tvůrců, proč a jak amnestie vznikla. Václav Klaus se vyjádřil v médiích jen zběžně – pořádná amnestie už dlouho nebyla. Dostatečné argumenty nedávají ani další dva „pachatelé“ amnestie – premiér Nečas a ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který se účastnil její přípravy. Oba pouze opakují, že amnestii si vymyslel Klaus, který má právo pustit z vězení, koho chce, a oni mu to nechtěli nijak komplikovat.

Problém je, že za důsledky amnestie nenese právní odpovědnost prezident, nýbrž ministerský předseda. Otázka tudíž zní: proč vlastně Nečas spolupodepsal výnos, který v očích veřejnosti definitivně zdiskreditoval boj jeho vlády proti korupci? Premiérova neochota odpovědět nahrává spekulacím. Jedna z nich připomíná Klausův rychlý a původně odmítaný předvánoční podpis pod vládním daňovým balíčkem a nabízí tento politický obchod: Klaus svůj podpis nevyměnil za odvolání Karolíny Peake, jak se dosud myslelo, nýbrž za Nečasův podpis „tunelářské amnestie“. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 2/2013 pod titulkem Mým tunelářům