Divokým Afghánistánem
Cestování po afghánském venkově přináší i dobré zprávy, Tálibán však ještě neřekl poslední slovo
Bláto je všude. Začíná u letiště, z něhož se lze do Kábulu dostat jen pěšky asi kilometr dlouhou blátivou cestou, jež vede skrz ochrannou zónu bez aut. Ve městě hlídkuje spousta po zuby ozbrojených vojáků i policistů, u vládních budov mají kulometná hnízda. Prověřují lidi podle vzhledu, odhadují podle tváře či nářečí, zda pocházejí z nebezpečných území Afghánistánu.
„Nekontrolujeme osobní průkazy, stejně je v téhle zemi má asi jen pětina lidí,“ říká policista Ajnuddín. Občas u někoho najdou nelegální samopal, ale to ještě neznamená, že jde o povstalce Tálibánu, lidé si zbraně stále drží „pro všechny případy“. Před deseti lety se na venkově promenoval s kalašnikovem na rameni každý druhý, nicméně dnes už okatě ozbrojeného civilistu neuvidíte. Riziko, že člověk narazí na patrolu, je tu značné.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
