Píšu o jednom dni čistého času bdělosti, který ale trval tři kalendářní dny, z nichž většinu zabral spánek.
Den první, Zelený čtvrtek. Probouzím se s horečkou a silnou bolestí hlavy, nemůžu dýchat nosem. Samoléčba předchozích čtrnácti dní v kombinaci s prací už nebude to pravé. Ploužím se na polikliniku, následují tři čtvrtě hodiny čekání. Šarmantní senior, říkejme mu pan Novák, napochoduje do ordinace předstíraje vojáka na přehlídce. Než opustí ordinaci, ozývá se skrz dveře hurónský smích. Při odchodu se mi pan Novák s úsměvem omluví, že jsem musela tak dlouho čekat – prý mu paní doktorka uřízla nohu. Na chvíli zapomínám na svou bolest hlavy a se smíchem mu odvětím, že na to tedy vypadá dost dobře. Rozloučíme se, pan Novák odpochoduje.
Doktorka mi posléze položí pár otázek a rovnou mě posílá na ORL. Ordinaci opouštím po pěti minutách, zato o třicet korun lehčí. Sunu se o patro výš a cítím se ve svých osmadvaceti zahanbeně při vzpomínce na elán pana Nováka. Na ORL nacházím ceduli o velikonočním volnu a přemítám, co dál. Vzpomínám si na další ordinaci ORL, která naštěstí není až tak daleko. Ploužím se dál přes Dejvice a najednou slyším pokřikovat: „Che Guevara! Che Guevara!“ Pánové dláždící chodník se posmívají mému na stranu posazenému baretu. (Moje dvaadevadesátiletá babička nedávno začala háčkovat barety v záchvatu nadšení z náhlého nápadu.) „Che Guevara nebyl první, kdo nosil barety, a ten jeho navíc rozhodně nebyl růžový,“ distancuji se v duchu od spojení s tímto revolucionářem.
Následuje důkladné vyšetření, paní doktorka strká své špachtle a sondy do nosu a krku proklatě hluboko! Vzpomínám si na malé děti, které se rozeřvou vždy už při prvním pohledu na ženu v bílém se zrcátkem na čele. Odcházím se svým prvním potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti a s pokynem, že si mám zjistit, zda chce zaměstnavatel potvrzení ještě dnes. Telefonát do práce mě uklidní, stačí jim po nástupu. Nedokážu si představit, že bych se trmácela ještě na druhý konec Prahy! S vypětím sil zvládám lékárnu a po zbytek dne spím.
Den druhý, Velký pátek. Spím. Večer se dozvídám, že zatímco jsem spala, v parku u metra Dejvická, kde jsem se ještě včera ploužila, byly pokáceny stromy a zahájeny stavební práce. Výsledkem má být z mého pohledu nepotřebný kancelářský komplex (něco podobného má totiž vyrůst i na dalších místech v blízkosti), časem také nové křídlo hotelu Diplomat s parkovištěm. Petice občanů radnice nevzala v potaz. Už se tu nebudou promenovat dejvičtí pejskaři. Místo je odebráno občanům ve prospěch lidí, kteří se zde „na otočku“ zastaví v hotelu nebo si tady odkroutí svých osm hodin. Nebo se nenajde nájemce – potom budou mít obyvatelé sousedních činžáků úchvatný výhled do oken prázdných kanceláří. Park na nedalekém „Kulaťáku“, kde dnes bují radnicí propagovaný a občany hojně navštěvovaný farmářský trh, čeká podobný osud. Praha 6 oslavuje svátky jara likvidací toho, čím byla odedávna proslulá – své zeleně.
Den třetí, Bílá sobota. Bolest hlavy odchází. Ráno se probouzím při vymýšlení projevu na téma „znázornění smutku v umění“ k zahájení výstavy obrazů. Byl to sen. Projev se mi ale zdá dost dobrý. Možná si ho zapíšu. Často ve snech zažívám nové, nečekané, nepříjemné či obávané situace. Nejčastěji jsou to pracovní sny, někdy však také úplně mimo mou všední realitu (jako projev k zahájení výstavy). Ve snech obvykle vymyslím nová řešení, ujasním si pocity nebo priority pro danou situaci. Pokud mě něco podobného čeká, pomůže mi to lépe se připravit. Dnes budu mít ještě čas se nad sny zamýšlet, pokud se mi nevrátí bolest hlavy. Kéž by další sny přinesly nějaké vnuknutí k tématu „změna územního plánu Prahy 6“. Vážené dámy, vážení pánové, inspirativní snění vám přeje…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
