Japonsko se, jak známo, už skoro dvacet let potácí mezi krizí a stagnací, a nejnovější čísla z této země také nejsou zrovna povzbuzující. Pro Evropu i USA může být zajímavé, že Japonsko dvacet let tiskne peníze horem dolem, ale inflaci vyvolat neumí. Tato srovnání se dělají léta, ale Sebastian Mallaby upozornil ve sloupku pro Financial Times, že Japonsko má něco, co Evropa určitě nemá. Sociální a politické souvislosti jsou pro Evropu strašidelné. Japonsko je totiž homogenní, solidární a spořádaná společnost. Nezaměstnanost se za posledních 30 let nikdy nepřehoupla přes 5,4 procenta HDP. Srovnejme si to se Španělskem a Řeckem (25 procent) či Itálií a Francií (11 procent). Demonstrace, násilí, stávky, to se v Japonsku moc neděje. A tradiční japonská Liberálnědemokratická strana, která je zodpovědná za bankovní a realitní bublinu osmdesátých a počátku devadesátých let, se nyní vrací k moci. Pokud má Evropa před sebou také ztracenou dekádu, může to dopadnout o dost jinak než v Japonsku.
Daniel Gros na VoxEU v souvislosti s bankovní unií srovnává Irsko s Nevadou. Podobně velké ekonomiky, podobně velký realitní a bankovní boom a podobně tvrdé následné přistání. Jenže do zkrachovalých nevadských bank přišli v noci regulátoři z FDIC a obratem je prodali zdravějším partnerům. Během pár hodin změnily banky majitele, jiné s federální působností zatáhly ztráty z Nevady skrze zisky jinde.
Podle Grose představuje eurozóna nejhorší představitelnou kombinaci. Praskne-li bublina, nesou náklady sanace bank národní vlády. Likvidita a fondy se ale pohybují volně přes hranice, takže bankovní krize v jedné zemi se přenáší do celé eurozóny. Takže buď směrem k plnohodnotné bankovní unii, nebo zpět k národně segmentovaným finančním trhům.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
