Anketa: Knihy současných českých autorek postrádají ironii, ba i humor, tvrdí ve svém eseji v LN Jiří Peňás. Na rozdíl od mužů nepíší z vnitřní potřeby, ale protože "to tak cítí", nectí jako oni logiku příběhu a smysl slov. Dotklo se vás to?
Jana Šrámková
spisovatelka
Po přečtení celého textu snad ani nelze být ublížený, leda se divit. U autora s tak pronikavým okem překvapuje nadobyčejná vágnost eseje, věty po sobě kloužou a neříkají nic (Jiří, pojďte cítit s námi!), míra zobecnění leží za hranicí možnosti cokoli sdělit, tedy s tím nakonec i polemizovat. Pohlaví je zkrátka zrádná styčná plocha. I pro matadory. Půvabným detailem pak je, že vlastnosti, které článek přisuzuje „ženskému psaní“ (intuice, iracionalita, text jako labyrint, vyvázanost z literární tradice), kopírují definici postmoderního textu, zatímco mužský přístup „klasiků, kteří to ještě nevzdali“, hájí modernu. Já být muž, tak se ohradím!
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
