Vzít auto a vyrazit na Sibiř, spát v poušti a v mongolských horách otestovat svoje meze. Takový sen si splnil Daniel Brejžek z Prahy, když podnikl dvouměsíční cestu starým autem do Ulánbátaru. Dobrodružstvím se na jeho putování nešetřilo.
Zažít volnost
V samostatném cestování není Daniel žádný nováček, s batohem prochodil kus Kanady, Gruzie či odlehlé části Norska. Autem se ale chystal vydat poprvé. „Lákalo mě mít tu volnost jet, kam chci, a zastavit, kde chci,“ říká sedmadvacetiletý muž. Uměl trochu rusky, Sibiř ho navíc přitahovala svojí rozlehlostí. Mongolsko mu zase přišlo atraktivní směsicí tajgy, velehor a pouště.
Daniel nyní pracuje pro turistickou agenturu, tehdy před dvěma lety byl však student, školu si platil a nebyl právě při penězích. Dlouho marně sháněl práci, až ho vzali v jednom rychlém občerstvení. „Smažením hamburgrů jsem si na cestu postupně našetřil docela dost peněz, na nové auto to ale stále nestačilo,“ vzpomíná. Už si začal říkat, že z výletu snad sejde, až mu otec nabídl třináct let starý Fiat Croma. „Měl úplně zrezivělý podvozek, ale nemohl jsem si moc vybírat, byl zdarma a pojízdný,“ shrnuje Daniel. Krok číslo dva byl sehnat společníka. Nakonec přemluvil Jirku, který už byl na vlastní pěst třeba v Íránu a s nímž se trochu znal. V kostce si naplánovali jet na východ, co to dá a co auto vydrží.
Sbalili základní nářadí, rezervní kola, plata piv na úplatky policistům a vyrazili. První problémy se ozvaly už za Prahou. „Najednou červeně blikala kontrolka motoru, pod kapotou jsme však nic nenašli a fiat fungoval. Až mechanik v Mongolsku zjistil, že šlo o zkorodovaný rozdělovač. Celou dobu jsme jeli na dva válce místo čtyř,“ vypráví Daniel. Ukrajinou prosvištěli bez větších přestávek. Za ruskými hranicemi se ale technické závady začaly násobit. Nejdřív prorazili vanu s olejem, pak jim zcela přestala fungovat spojka a uvolnilo se jim víko od kapoty. Okolí transsibiřské dálnice naštěstí nebylo zdaleka tak opuštěné, jak čekali, takže se vždycky v nějaké zastrčené dílně našel mechanik, který vytáhl díly z žigulíku a k autu je přiletoval.
Po celou dobu zároveň chtěli co nejvíc poznat místní, což jim ale jízda v autě zrovna moc neumožňovala. Aspoň noci se proto snažili trávit u domorodých hostitelů, které kontaktovali přes síť Couchsurfing. „To bylo fantastické, zašli jsme spolu na pivo, ukázali nám město a pak nás uložili ve svém obýváku – chtělo to samozřejmě naprostou vzájemnou důvěru,“ vzpomíná Daniel.
Je to bezpečné?
Postupně ukousali z transsibiřských cest deset tisíc kilometrů, až dorazili do Ulánbátaru. „S Rusy jsme si celkem rozuměli, nebyly mezi námi až takové rozdíly. Mentalitu Mongolů jsem ale prostě nepochopil. V jednu chvíli byli přátelští, a v druhou nám pravděpodobně lhali.“ Při rutinní kontrole jim například policisté nejdřív vyhrožovali vězením, načež jim řekli, že je pustí, jen když do auta vezmou „stopaře“ – jejich bratra. „Byli jsme strašně naštvaní, měl sebou jen kabelu s heverem. Nešel vůbec setřást.“ Část cesty také cestovali s expedicí místních geologů, která je za úplatu odvezla do pohoří Altaj.
Kromě toho, že dojeli až do původně stanoveného cíle, byl určitým úspěchem i fakt, že spolu oba společníci dokázali po většinu cesty vyjít. Moc se předtím neznali, oba byli tvrdohlaví a měli různá měřítka pro to, co ještě jde a co už je moc nebezpečné. Naplno se rozdíly mezi nimi projevily právě v Altaji. Pětitisícové vrcholky mimo rádius masové turistiky tam protínají ledovcové řeky. U jedné z nich se čeští cestovatelé nakonec pohádali. „Ta řeka byla hrozně široká, proud jako blázen a Jiří trval na tom, že ji přebrodíme. Já měl ale strach a chtěl jsem jít spíš přes více menších ramen. Najednou do ní Jiří bez debat vkročil a já myslel, že ho vidím naposledy.“ Celý den potom šli každý sám a nevěděli, zda ten druhý vůbec žije. „Byla tam strašná zima, měl jsem vážně strach. Nakonec mi řekla parta horolezců, že ho viděli u jednoho kempu, tak jsem ho našel. Dál jsme pak šli zase ve dvou, ale už jsme spolu moc nemluvili.“
Na zpáteční cestu autem už neměli peníze, a tak nechali auto v Ulánbátaru. „Pravděpodobně si ho někdo ,přivlastnil‘, což je také cesta, jak se auta v Česku legálně zbavit – nahlásit ho jako ukradené.“ Po deseti týdnech přiletěl Daniel zpět do Česka. „Veškeré mé náklady pokrylo padesát tisíc našetřených u hamburgrů. Starých aut je všude plno, podobný výlet může podniknout každý,“ říká Daniel uprostřed plánů na letošní cestu do Tádžikistánu. Teď už zase tradičně – letadlem, stopem a pěšky.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
