Zažili jste už situaci, kdy se věci kolem vás najednou dají do pohybu neuvěřitelnou rychlostí? Připadáte si jako Alenka v říši divů. Občas nestačíte ani popadnout dech a vstřebat všechny změny. Máte strach a zároveň nesmírnou radost. Cítíte se trochu jako schizofrenik, neboť se bojíte a zároveň se těšíte. Potřebujete štípnout, protože tohle přece nemůže být možné. Podobný pocit jsem nedávno zažila a je to naprosto odzbrojující.
Pro mě stále poněkud záhadným způsobem jsem se dostala do projektu, který se realizuje na škole, kde již druhým rokem dálkově studuji obor sociální pedagogika. Cílem projektu je etablovat sociálního pedagoga jako běžného pracovníka na škole. Bylo vybráno pár škol a pár zájemců, kteří se do projektu zapojí a budou těmi slavnými průkopníky, kteří se pokusí v naší společnosti změnit pohled na práci sociálních pedagogů.
Abyste pochopili, já nemám vůbec žádnou praxi, co se týče pedagogické oblasti. Mám za sebou sice cenné zkušenosti z Probační a mediační služby anebo ze Sdružení Podané ruce, ale v současné době pracuji již třetím rokem jako asistentka na technickém oddělení ve firmě, která má s pedagogickou oblastí pramálo společného. Největším vytržením pro mě je, když komunikuji se zástupci „kyslíku“ (Teléfonica O2), což bývá, po duševní stránce, náročná komunikace. A já jsem soupeřila s kolegy a kolegyněmi, kteří mají mraky pedagogické praxe a obor navíc studují prezenčně.
Překvapení mě provázelo, provází a zřejmě i bude provázet po celou dobu trvání projektu. První překvapení bylo už v momentě, kdy jsem dorazila na osobní pohovor, kde jsem se seznámila se svými soupeři. Měla jsem krátkodobé stavy tzv. šílenství, kdy jsem se prostě zničehonic začala smát. Několikrát jsem měla nutkání odejít, protože tohle přece nemá cenu. Já se tam prostě nedostanu. Nemám šanci. Ale na druhou stranu, může se jednat o práci, kterou bych chtěla skutečně dělat a mohla by mě i bavit. Kdy jindy dostanu podobnou příležitost? Na řadu jsem šla jako poslední (třešnička na dortu).
U výběrového řízení byli snad všichni pedagogové z katedry. Sedělo jich kolem stolu minimálně osm a já si k nim přisedla do kroužku. Jeden z nich si převážnou část mého pohovoru četl noviny. V další osobě jsem poznala pedagoga, se kterým jsme měli nedávno předmět sociální komunikace, kde si zkoušíme proslovy a následně je hodnotíme. Věděla jsem, že hodnotí všechno, co dělám a jak se prezentuji. V duchu jsem se neustále napomínala: „Nežmoulej ten papír před sebou! Nehraj si s prsty, nech je klidně položené na stole! Narovnej se! Nadýchni se zhluboka, aby se ti tolik netřepal hlas!“ Byl zde i vedoucí katedry, se kterým jsme zavedli debatu na naši poslední přednášku. Posloužilo to jako dobré odlehčení atmosféry a nakonec i mírně pobavilo přítomné. Jemné odbočení od tématu nakonec pomohlo i mně. Přestala jsem být nervózní a pohovor si začala užívat. Na všech členech komise byla rozpoznatelná únava. Těšili se na konec a po pravdě se jim nedivím. Jediné, co mě trochu zklamalo a zároveň mě později přesvědčovalo o mém jistém neúspěchu, bylo jejich překvapení, že mám zájem pracovat jako sociální pedagog, aniž bych měla jakoukoli praxi. Proč mě tedy vůbec na výběrové řízení pozvali? Proč se neptali dopředu, zda mám praxi? Docela mě pobavilo, když mi řekli, že na této práci bohužel nezbohatnu. Pomyslela jsem si v duchu: „To jako fakt?“
Jsem ráda, že jsem to nevzdala, z pohovoru neodešla a se svým osobitým přístupem jsem prezentovala představu práce sociálního pedagoga na škole. Ačkoli jsem měla z výběrového řízení smíšené pocity a byla jsem si na 99 procent jistá, že mě nevyberou, stojím nyní před třídou malých primánů a začínám své představení: Dobrý den, milí studenti a studentky. Jmenuji se Simona Řádková a budu na vaší škole pracovat jako sociální pedagog.
Simona Řádková, sociální pedagožka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
