Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda, Politika, Společnost

Hejtman, který spadl z třešně

Kdo je Oldřich Bubeníček, který bude čtyři roky vládnout na českém severu

Na úzkých chodbách pokrytých linoleem je cítit cigaretový dým, nástěnky pokrývají oxeroxované fotografie připomínající jakousi dávnou soutěž dobrovolných hasičů a hlavní kancelář zdobí obraz Lenina v myslitelské póze s knihou v ruce. Zanikající svět? Těžko říct. Právě tady minulou středu – pouhé tři dny před výročím 17. listopadu – podepsal krajský lídr KSČM Oldřich Bubeníček koaliční smlouvu se sociálními demokraty a stal se prvním rudým hejtmanem polistopadového Česka. Tichý muž, který dosud nenápadně přešlapoval na nižších příčkách lokální politiky, se náhle jako velká neznámá vyhoupl do vedení jednoho z nejdůležitějších českých krajů.

Na olympiádu nepojedu

Lidé z Ústeckého sociálního fóra to popisují jako velké překvapení. Na letošní jarní schůzku tohoto spolku sdružujícího převážně místní levicové intelektuály, pedagogy, lokální politiky a kulturní aktivisty, zavítal neznámý vysoký muž s klidným vystupováním a sympatickými názory. „Řeč šla o tom, jakými metodami by se dala vtáhnout veřejnost do sestavování rozpočtu,“ vzpomíná účastník fóra,politolog Petr Bláha. Nový účastník debaty měl věcné a vstřícné připomínky, ze kterých byla cítit politická zkušenost, a všichni ho tipovali na nějakého schopného sociálního demokrata.

46 profil bubenicek • Autor: Respekt
46 profil bubenicek • Autor: Respekt

Když se potom kdosi zeptal, odkud neznámý muž přichází, odpověď všem vyrazila dech. „Na šéfa krajských komunistů bych ho tedy netipoval ani náhodou,“ líčí politolog Bláha své první setkání s předsedou krajského výboru KSČM a nyní už také hejtmanem Oldřichem Bubeníčkem. Podobné překvapení odporující běžné představě o komunistech coby arogantních funkcionářích s přehazovačkami na hlavách, s totalitními sklony a zkostnatělými názory hlásí i další pozorovatelé. Sportovně vyhlížející padesátník Bubeníček svou otevřeností a uměním jednat s lidmi ostatně podle některých strčí do kapsy i mnohého zdejšího demokratického politika.

„KSČM je podle mě zločinecká organizace a panu Bubeníčkovi jsem šel po krku,“ říká třiadvacetiletý student práv a nezávislý zastupitel z Benešova nad Ploučnicí Filip Ušák, který před rokem pomáhal studentům děčínského gymnázia organizovat úspěšný protest proti krajskému záměru sloučit školu s vedlejší obchodní akademií. Bubeníček přitom jako předseda krajského školského výboru sloučení podporoval. „Byli jsme v permanentním střetu, ale přes to všechno se mi s ním vlastně jednalo dobře. Přinejmenším byl schopný klidně debatovat,“ říká mladý politik. „To třeba bývalá hejtmanka za ČSSD Jana Vaňhová byla kvůli svojí aroganci a sklonech pořád někoho poučovat při jednáních daleko obtížnější partner.“ Možná i kvůli těmto pozitivním zážitkům se dnes Filip Ušák nástupu rudého hejtmana k moci nebojí. Odpovídají tomu i zkušenosti krajů, kde už se komunisté podíleli na vládě. Ukázalo se, že jsou schopni kompromisů i v takových věcech, jako je pronajímání nemocnic soukromým provozovatelům – i když v předvolebních programech něco takového odmítají. A mužem kompromisu je podle Filipa Ušáka i nový hejtman Bubeníček. 

Faktem ale je, že kromě příjemného jednání, které je každému patrné na první pohled, toho místní o svém novém hejtmanovi mnoho nevědí. Přestože komunisté v Ústeckém kraji stabilně vykazují dobré výsledky, vládnou v mnoha obcích a těší se stále přízni disciplinovaných voličů, nikdo se až dosud po jejich plánech podrobněji nepídil. V knihovně místní univerzity lze třeba najít celou řadu bakalářských a diplomových prací o lokální politice, žádná z nich však neanalyzuje komunistickou stranu. „Komunisté vlastně ani nedělají volební kampaně, nemají skandály, tají svoje názory, ničím nepoutají pozornost,“ vysvětluje nezájem akademiků politolog Petr Bláha. „Vlastně nás daleko víc zajímala neonacistická dělnická strana, byť je ve srovnání s komunisty bezvýznamná.“

Podobně jsou na tom i lokální novináři. O Bubeníčkovi nejvíc psali, když se měl jako člen krajské delegace zúčastnit cesty na londýnské olympijské hry. Oficiálně kvůli propagaci kraje, ve skutečnosti to ale vypadalo, že si krajští politici organizují za peníze daňových poplatníků soukromý výlet. Jakmile však začala média pokládat účastníkům olympijského zájezdu nepříjemné otázky, byl Bubeníček první, kdo veřejně ohlásil, že do Londýna nepojede – s vysvětlením, že podle jeho informací měl celou cestu platit olympijský výbor, a ne kraj, proto v ní neviděl problém. Jinak stál ale Bubeníček a jeho partajní kolegové stranou zájmu lokálních médií, která se zabývala především stamilionovými korupčními skandály na hejtmanství ovládaném sociálními demokraty.

A na důchodce myslíte?

Oldřich Bubeníček se dal ke komunistům v roce 1974, když končil dvouletou vojenskou službu v Litoměřicích. Původně měl jít jako absolvent humanitního gymnázia studovat na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, v devatenácti se ale zamiloval a odešel za svou tehdejší láskou do severočeských skláren, kde nastoupil jako dělník. Pak si musel odkroutit dva roky vojny. Jako aktivní člen Socialistického svazu mládeže – organizace určené k režimní kontrole „volnočasových aktivit“ mladých lidí – pořádal pro ostatní vojáky fotbalová utkání a po čase dostal nabídku stát se členem KSČ. Moc o ní podle svých slov nepřemýšlel a podepsal.

„Táta byl taky od konce války ve straně,“ vypráví Bubeníček. „A já byl hodně aktivní a říkal jsem si, že ve straně budu mít víc možností dělat něco pro lidi, než kdybych byl mimo ni.“ Podobně jako drtivá většina předlistopadových komunistů ale mluví hodně neurčitě o tom, co tahle „šance dělat něco pro lidi“ v praxi znamenala. Každopádně ale vstup do strany změnil život jemu samotnému – z dělníka ve sklárně se postupně stal profesionálním politickým pracovníkem na okresním výboru komunistické strany v Teplicích, kde měl na starosti stranické buňky v pětadvaceti okresních sklářských závodech.

„Byla to v podstatě úřednická funkce,“ popisuje současný hejtman. „Šlo hlavně o to sestavovat výkazy, jak jednotlivé podniky plní předepsaný hospodářský plán.“ Jak to bylo ve skutečnosti, je ovšem téměř nemožné zjistit. Stranické buňky a jejich šéfové neměli každopádně na starosti jen hospodářskou úředničinu. Jejich úkolem bylo dávat třeba dětem zaměstnanců doporučení ke studiu na střední nebo vysoké škole (přičemž „ne“ znamenalo prakticky konec nadějí na vzdělání), informovat vyšší stranické orgány o tom, jaké kdo má názory, a upozorňovat na potenciální disidenty. „Šlo to dělat formálně, nebo jste tím taky mohli lidem ničit životy,“ říká historik Jaroslav Cuhra, který se dějinami předlistopadové komunistické strany zabývá. „Jak to bylo v konkrétním případě, jde zjistit jenom z archivů, které se ale v mnoha případech ztratily. Tehdejší komunističtí funkcionáři vám každopádně nic neřeknou.“

Oldřich Bubeníček ke své kariéře mlčí, ale dá se předpokládat, že k těm, kteří by z ničení životů druhých měli radost,spíš nepatřil. V roce 1990, kdy měli ještě lidé v živé paměti dění před sametovou revolucí, totiž výrazně uspěl v komunálních volbách do zastupitelstva severočeské Bíliny a od té doby tu v každých volbách nepřetržitě sbírá nejvíc hlasů ze všech místních politiků. „On si výborně všímá toho, co ve městě lidem chybí, a pak to tak dlouho prosazuje, až uspěje,“ vysvětluje úspěch svého kolegy ze zastupitelstva dlouholetý starosta Bíliny Josef Horáček (nezávislý).

Jedná se o detaily – jako třeba opatření, že kanceláře vydávající dokumenty pro důchodce se nacházejí v přízemí radnice, aby staří lidé nemuseli chodit do schodů. Nebo o velkolepé akce – jako zastřešení místního hokejového stadionu, které vyšlo na čtyřicet milionů korun a díky originální dřevěné střešní konstrukci patří k ojedinělým stavbám, takže se místní chlubí, že „podobný stadion už mají jenom v Norsku, jinak nikde v Evropě“. „Olda Bubeníček je prostě schopný politik,“ říká starosta Horáček. „A tu svoji komunistickou ideologii navíc nikam necpe.“

Soudruzi z Kuby

Což ale není tak úplně pravda. V oficiálních názorech dávaných do médií je Oldřich Bubeníček skutečně k nerozpoznání od běžných sociálních demokratů. Když má ve třech bodech shrnout svoje hejtmanské priority, bez zaváhání vypálí, že chce za každou cenu zachovat v kraji péči o onkologicky nemocné pacienty (ministerstvo zdravotnictví tlačí na její přesunutí do Prahy), chce udržet regionální železnice a propojit je s železnicemi v Německu a pokračovat v sociálnědemokratické podpoře učňovských oborů na úkor gymnázií, která by měla zůstat „jen pro ty nejtalentovanější“. Stejně jako sociální demokraté v kraji je pro prolomení limitů těžby hnědého uhlí (zvýší to prý zaměstnanost).

Když se hlasovalo o vstupu Česka do EU, hlasoval stejně jako všichni komunisté proti, protože se bál ztráty suverenity a údajného diktátu z Bruselu. Dnes je nicméně ochotný vzít „Unii na milost“, protože díky otevřeným hranicím mohou lidé svobodně cestovat a čeští europoslanci (čeští komunisté mají v Evropském parlamentu čtyři zástupce) jsou prý schopní „ledasco vylobbovat“.

„On se ale umí výborně pohybovat na obou stranách barikády,“ říká k tomu opoziční krajský politik ze sdružení PRO kraj a člen mostecké katolické charity Leo Steiner. Naráží tím na to, že stejně suverénně, jako dovede Oldřich Bubeníček mluvit o výhodách Evropské unie, dovede besedovat na pravidelných setkáních se zástupci kubánské ambasády o těžkostech života v krutém sevření americké blokády.

A bez problémů vychází i s nejtvrdšími ideology ze své strany, kteří se nechávají obklopovat odkazy na předlistopadovou komunistickou stranu v podobě rudých hvězd a srpů s kladivem. „Je to prostě kus historie. Ty standardy jsou ručně vyšívané a odkázali nám je členové, co zemřeli. Tak jsme je prostě vystavili,“ vysvětluje nový hejtman. Nic víc za tím prý podle něj není. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 47/2012 pod titulkem Hejtman, který spadl z třešně