Scenáristka, režisérka a herečka Lena Dunhamová je trochu špatně odhadnutelná osoba. Na první pohled je další chcípácký hipster, který si z podivnosti dělá módu. Má po těle tetování podle obrázků z dětských knížek, obléká se jako sedmdesátiletá Italka před nedělní mší, točí nezávislé filmy. A její rodiče jsou newyorští umělci, což mimochodem platí snad pro polovinu obsazení seriálu Girls (Dívky), jímž se v pouhých šestadvaceti letech hned po první sezoně vetřela mezi úspěšné televizní profesionály.
Její první velký projekt (od ledna poběží na HBO druhá série) má jednoduchý základ: čtveřice Newyorčanek těsně po dvacítce se snaží vyrovnat s dospělostí, zodpovědností, láskou i směřováním v životě. Nemají tajemné zdroje financí jako Carrie Bradshawová ze Sexu ve městě a nekončí každou konverzaci pubertálním vtipem. Znamená to převrat v seriálech a televizním zobrazování žen, jak naznačují některé kritiky? Na vzdoru materiálně zajištěných bílých dětí je vždycky něco podezřelého – může to působit jako revolta z nudy. Nicméně kde je psáno, že každá revoluce musí přijít zezdola?
Žádné rekvizity
Girls se vymykají na několika rovinách. Fyziognomie hlavní postavy je tou nejviditelnější, protože slouží jako hlavní vizuální symbol celého seriálu: Hannah Horvathová (Dunhamová osobně) je nesouměrné stvoření s obličejem roztomilé bramborky. Toho faktu si je vědoma a pracuje s ním – přinejmenším tak, že se nesnaží na něm nic měnit. Jako by žila svobodně, mimo svět cosmopolitanových manter typu „Zdůrazněte svoje přednosti“.
U ženy v americkém seriálu je to zřídka vídaná věc, dokonce i trosečnice ve Ztracených měly kvalitní sestřih a depilované nohy. I když chápeme, jaký to byl nesmysl, není možné se od tohoto obrazu dokonalosti vědomě izolovat. Jediná možnost je obraz narušit něčím nedokonalým. Girls ukazují to, na co jsme zvyklí z ulice, ale ne z televize: okopané boty, špatně vyžehlené oblečení, neupravené vlasy, nevybělené zuby.
Předkládají průměrný exemplář ženského těla bez snahy je zdokonalit nebo zakrýt tam, kde by se to očekávalo. Tady se nesouloží v luxusní podprsence. Lidi tu mají sex nazí, chovají se při něm trochu trapně a musí se po něm utřít.
Je znát, že autorka má zázemí v nezávislé kinematografii, ale na obrazovce takový obsah může neznalé diváky překvapit. Zatímco některé snaživě provokativní seriály nakonec ukazují v jádru konzervativní bikinovou erotiku, Girls jsou blíž životu. Přinejmenším v tomto ohledu umí něco, co nikdy nezvládl Sex ve městě označovaný za symbol emancipace. Zbavit „svoje ženy“ studu za to, že jsou ženy, a nepoužívat k jeho přehlušení drahou módu nebo milostné zápletky. Ani muž tu není pohledná rekvizita z melodramatu, je to ta druhá lidská bytost ve vašem vztahu.
Člověk ženského pohlaví
Je tedy Hannah „reálná“? Přesněji, je v nějakém smyslu skutečnější než Newyorčanky z Kašmírové mafie nebo Džungle rtěnek, nástupců Sexu ve městě? Odpovědí je částečně už osoba tvůrkyně. Vše, co Dunhamová zatím udělala od celovečerního hraného debutu Tiny Furniture, bylo založeno na jejím vlastním životě a vytvořeno s pomocí přátel; vše se odvíjelo jako deník neohrabané holky s dětskou duší.
I její Girls se podstatně liší od fotograficky úhledných postav ze stránek Vogue. Seriál nepředstírá hloubku a nenaznačuje zásadní společenský přesah, ale tím míň působí vykonstruovaně. Jak říká Hannah: „Myslím, že jsem hlas téhle generace. Nebo aspoň nějaký hlas nějaké generace.“ Její nová verze glosujícího newyorského nerda má v sobě pořád stejnou kombinaci sebeironie a narcismu, jen není tak intelektuální a ovládá sociální sítě.
Ona i další Dívky by jednoduše rády věděly, jak se tahle dospělost dělá; jak se stáváte hotovým člověkem. Seriál nepředstírá, že jsou úžasné, ani z jejich chyb netěží velká morální poselství. Některé nechává říkat hlouposti, jiné zaujímat sebevědomé pózy. Paradoxně je tak vyzrálejší než dosavadní seriály, které se prezentovaly jako o ženách a pro ženy, i když ve skutečnosti zobrazovaly spíš věčné šestnáctky na prahu klimakteria.
Girls vyprávějí o proměně jedince ženského pohlaví z dítěte v dospělého; v naší době, bez velkého divadla kolem. Pokud je Lena Dunhamová hlasem své generace, pak jde o hlas naivnějšího Woodyho Allena a generace Twitteru.Možná nevypovídá o nás všech, ale pořád říká něco, co se v televizi zatím málo slýchá.
Autorka je televizní kritička.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
